Neplánovala jsem to. Možná na to občas myslela, promítala si v hlavně jaké by to asi bylo, ale nevěřila bych, že by se to skutečně mohlo někdy stát. Můj psychoterapeut, dvakrát rozvedená kamarádka říká, že se v tom nemám nijak plácat. Hlavně žádné výčitky. Ale já necítím výčitky. Nemám co si vyčítat.
Jsem svobodná žena, která si prochází různými životními fázemi. Mám své sny a tužby. Umím za ně bojovat, i když naučit se to mi trvalo mnoho let.
Zase svobodná?
Uposlechla jsem svoji kamarádku a konečně přijala svůj aktuální stav jako fakt. Jsem svobodná a můžu všechno. Po tolika letech ne-svobody je to stav až dechberoucí. S kdejakou slabší duší by to mohlo dost zamávat. Moje máma to třeba pojala tak, že dalších 8 let po uvrhnutí se do svobody vylezla z postele jen když musela do práce a po návratu domů do ní hned zase zalezla. Depku já si ale ke svému tělu v žádném případě pustit nechtěla a tak jsem do toho šlápla na plné pecky.
Začala jsem si psát s bývalým spolužákem ze střední. Ach ty sociální sítě, zhouba lidstva, zabiják víry v manželství a vztahy obecně.
Ze začátku šlo o nevinné psaní o životě, dětech, úspěších i neúspěších. Pak jsme si začali stýskat proč že jsme si to spolu na střední škole nikdy nerozdali, i když jsme po tom oba tolik toužili. Začali jsme si během pracovní doby psát nemravnosti a sem tam večer na dobrou noc. A pak jsme si domluvili kafe.
Tak trochu rande s přesahem.
Sešli jsme se na neutrální půdě, v městské části, kde to ani jeden moc neznáme a tudíž nikdo by nás tu nemusel znát. Mělo jít o obyčejné kafe, ale po všech těch žhavých zprávách jsme oba tušili, že by to tak nemuselo dopadnout.
Ač jsme se neviděli skoro patnáct let, poznali jsme se okamžitě. Vřelé obětí, polibky na tvář a klábosení o dosavdním životě. Půlhodina utekla jak nic, když v tom se na mě můj bývalý spolužák podíval zcela vážně a zašeptal mi do ucha: „Máš je?“
Okamžitě jsem pochopila na co naráží. „Nemám.“
Párkrát jsme si o tom psali. Vždy jsem si chtěla vyzkoušet jaké to je jít na rande bez kalhotek, ale že to vyzkouším právě dnes jsem mu neřekla a vlastně jsem se já sama rozhodla až těsně před odchodem z práce.
Jako bych zahlédla jiskřičku údivu, vzrušení i pobavení v jeho očích. Seděli jsme vedle sebe, v zadním boxu té cizí kavárny a on mi nepozorovaně a dost nečekaně zajel rukou pod sukni. Mířil sakra přesně.
Rande bez kalhotek a orgasmus v kavárně? To byly hned dva body z mého seznamu, co jsem chtěla v životě zažít. Splněno.
Život, to jsou prožitky. Někdy až neskutečné a hlavně intenzivní.
Dali jsme si pusu, když jsme se před kavárnou loučili. Oba s úsměvem v očích a novým, dost možná z obou stran nečekaným zážitkem. Věděli jsme, že se zase dlouho nepotkáme. Možná už nikdy. Ale tuhle vzpomínku si oba poneseme v sobě už napořád. Já tedy rozhodně ano.
Tak tady mě živote máš. Jinou. Svobodnou. Plnící si sny a přání.
Žijeme jen jednou, tak si to tu pojďme trochu užít. Otevřít srdce a dovolit svým touhám, aby nás ovládly. Prožitky pak budou neskutečné, intenzivní a opravdové. A to nemluvím jen o touhách tělesných, ale zejména těch duševních. 😉
Náš život, naše rozhodnutí, naše cesta.
||Blog
