Naše dcerka se narodila se srdeční vadou, jejíž vinou se nedokázala ani napít mléka, aniž by začala modrat nedostatkem kyslíku. Krátce po porodu tak musela absolvovat operaci, která funkci srdíčka a plic upravila a jí na zádíčkách zanechala jednu příčnou jizvu a druhou ve tvaru nějakého čínského znaku.
Protože je její srdeční vada docela vzácná (spíš její velikost) a navíc má poněkud netradiční umístění srdíčka v hrudníku (je posunuté více do středu a hrot je zanořený šikmo dovnitř), stala se brzy užitečným studijním modelem pro mediky a výzvou při vyšetření i pro zkušené lékaře. “Jak já se tam s tím sonem dostanu? To Tvoje srdíčko se mi nechce ukázat!” Zvykla si na pozornost při návštěvách u lékaře a hospitalizacích a nepokrytě se zdravotníky flirtuje.
Při jednom z prvních vyšetření rentgenu jsem nevěděla, jak si jednotlivá oddělení předávají informace, a tak jsem podle pokynů laborantek položila polonahou dcerku na stůl, uprostřed hrudníčku se jí udělal světelný kříž, poodstoupila jsem a po pár vteřinách, kdy zpoza kovových dveří zavolaly, že je hotovo, jsem se jala ji oblékat. V tom se sestra ozvala znovu: “Co to? Ono tam není! Vy ho máte vpravo?” Opověděla jsem, že já ne, ale dcerka ano. Pro příště na to už raději upozorňuji předem.
Před dvěma lety jí k jizvám na zádech přibyla dlouhá bílá čára uprostřed hrudníčku a několik malých jizviček na bříšku po drénech. Jsme šťastní a vděční lékařům, že má to nejhorší za sebou a od té doby je to prostě zdravá srdečná a veselá holčička se srdíčkem trochu vpravo. A za jizvu, kterou jsem jí dřív chtěla schovávat, ale je vidět i z obyčejného trička, ani za ty ostatní se snad nikdy nebude stydět. Je to památka na její statečnost, se kterou všechno překonala.
