Bylo načase přihlásit Elizu na její první výstavu. Jelikož byla ještě malinká, rozhodli jsme se jet nejdříve na menší Krajskou výstavu do Zlína, kam to máme nejblíž. To aby si zvykla na ruch kolem sebe, na spoustu cizích psů i lidí. I tak to pro ni bylo celkem náročné, protože ji chtěl každý pohladit a všechen ten chaos a nervozita paničky jí dávaly docela zabrat. Raději jsme šli trochu bokem, aby měla klid a taky abych ji mohla pěkně načesat, než vběhneme do kruhu, kde nás měli posoudit.
Elizabetka si v kruhu vedla velmi dobře a paní rozhodčí Libuše Ubrová byla z malé úplně paf. Párkrát jsme si oběhly kolečko, na chvíli jsem Elu postavila do výstavního postoje a měly jsme to za sebou. Zoubky jsme ani nemusely ukazovat, ač jsme to měly pěkně natrénované. Dostaly jsme krásný posudek a paní rozhodčí nám důrazně doporučila jít odpoledne do soutěže o nej štěně – prý už dlouho neviděla tak pěkné a rozkošné štěňátko a že máme určitě velikou šanci se umístit. To mě moc potěšilo a tak jsme všichni zůstali a čekali.
Odpoledne bylo v nedohlednu, takže jsme celou dobu odpočívali, aby malá nebyla v kruhu unavená. Když to začalo, připravila jsem se s Elinkou a daly jsme si opravdu záležet. V kruhu byla spousta krásných štěňat všech plemen a pan rozhodčí Stanislav Bučko měl co dělat, aby vybral tři nejhezčí. Všechna štěňátka si poctivě prohlédl a prohmatal, u každého chvíli postál a nakonec začal ukazovat od třetího místa. Na třetím místě se umístila fenka Rhodéského ridgebacka, takže my nic. Druhý skončil pejsek Irského setra a naše naděje se ztenčovaly – zbývalo první místo. Srdce mi tlouklo až v krku v očekávání, jestli to bude Elinka nebo ne… A pan rozhodčí ukázal na nás! Rozklepala se mi kolena, ale byla jsem moc šťastná a spokojená, jak nám krásně vyšla první výstava. Panu rozhodčímu se Elizabetka moc líbila a pochválil nás za skvělé předvedení a ocenil Elizabetčin výkon. Byl to moc hezký pocit stát na stupních vítězů, byť to byla “jen” krajská výstava. Ale byla naše první a rovnou tak úspěšná! Dokonce i na stránkách výstavy nám pak psali, že je malá “prostě k sežrání” 🙂
Elizabetka:
Dnes jsme vyrazili někam pryč autem. Jsem zvědavá, kam se jede, ale vzhledem k tomu, že mě včera panička důkladně vykoupala a načesala, soudím, že to bude něco zajímavého. Nejeli jsme ani moc daleko a vydali jsme se pěšky do nějakého kopce. Všude byla spousta hafanů a já jsem si chtěla každého očuchat, ale myslíte, že mě nechali? Vůbec! Pořád mě drželi na vodítku a vedli mě dál. To už jsme došli k nějaké velké budově u které už stály spousty lidí a pejsků a všichni na něco čekali. Zůstali jsme stát a čekali taky. Bylo to divné, ale pomalu jsme se sunuli vpřed. Když jsme došli k jakési bráně, panička ukázala nějaké papíry a mohli jsme jít dál. Pak jsme došli do velké haly nebo co to bylo, kde bylo tolik psů, až se mi tajil dech. Škoda, že mě nechtěli pustit z vodítka, hned bych si šla všechny oňufat. Pánečci se chvíli domlouvali, kam se půjdeme usadit a vybrali místečko pěkně nahoře, kde byl klid a kde jsme měli bezva rozhled.
V hale to pořádně hučelo a pořád se tam něco dělo. Přijela nám fandit i teta Zuza s její Jolankou. Kolem nás chodila spousta lidí a každý si mě chtěl hladit. Ani mi to moc nevadilo, jen mě unavovalo to čekání. Nechápala jsem, proč jsme jeli někam, kde jen stojíme a koukáme. Klidně jsme mohli zůstat doma a hrát si. Nudáááá…
No a pak mě panička pořádně načesala, vyměnila mi vodítko za tu tenkou šňůru, co se mi pořád zamotává do srsti a někam mě vedla. Prošly jsme kolem všelijakých pejsků, kteří byli v klecích nebo na stolcích a zůstaly jsme stát u nějakého prostoru – prý kruhu, jak mi vysvětlovala panička. Za chviličku jsme vběhly dovnitř a panička se mnou začala ten kruh obíhat. Tohle už jsem znala, ještě mi určitě bude dávat ty povely, co jsme dělaly doma. Na to se těším pokaždé, když takhle panička blbne, protože mi za to dává spousty kokin a ty já mám moc ráda. A taky že jo, chvilku jsem pěkně stála, aby měla radost a hned jsem dostala bezva kokino. Rozhodla jsem se tak stát pořád, aby těch dobrot káplo víc a čekala jsem, kdy se mi zase začne vrtat v papuli, jak to u tohoto cvičení dělá. Ale nějak se k tomu neměla a zase mi dala kokino a moooc mě chválila. Koukala na nás nějaká paní a povídala paničce, že jsem rozkošná a že se jí moc líbím. To paničku tak potěšilo, že mi dala rovnou dvě kokina a pak jsme šly z toho kruhu ven. Tam mě panička začala objímat a bylo vidět, jak je spokojená. Asi jsem to teda udělala dobře.
Pak jsme zase všichni dlouho čekali a to už mě fakt nebavilo, bylo to nekonečné a otravné. Raději jsem se uvelebila na mé dece a odpočívala jsem. Po hodně dlouhé době to paničku zase popadlo a znovu mě načesala, zase mi dala tu šňůru a opět jsme klusaly v nějakém tom kruhu. Tentokrát tam byla spousta štěňat a už na nás nekoukala paní, ale pán. Ten na nás na všechny sahal, mě hezky pohladil a něco mi povídal, ale vůbec nevím co. Byla jsem unavená, hladová a už mě to nebavilo. Ale panička u sebe měla ještě kokina a tak jsem zase chvilku běhala, aby mi nějaké dala. Ten pán potom ukazoval na nějaké pejsky a já jsem cítila, jak se paničce klepe ruka – třepala mi celým vodítkem. Pak ten pán ukázal na nás a panička jásala a pyšně mě vedla k nějaké bedně, na kterou mě postavila. Chvíli nás fotili a pak paničce každý třepal rukou a mě dali nějaké dobroty. No ale trvalo jim to, už jsem měla fakt hlad.
Konečně pánečci sbalili všechny naše věci a jelo se domů. V autě jsem zalehla a hned usnula. Pak jsem spala i doma, byla jsem z toho všeho moooc unavená.Byl to teda zvláštní den, takový pořád čekací. Nějak jsem to celé nechápala, ale bezva bylo, že za to káplo tolik dobrot, tak proč se trošku nesnažit, že? 🙂
||Blog
