Někdo má doma domácího mazlíčka, někdo ne. Je to jen na každém z nás… Občas je to ale nevyhnutelné a přijdete k domácímu mazlíčku jako slepý k houslím. Jako třeba já.
Ale vezmeme si to popořádku. Když jsem chodila do čtvrté třídy, šli jsme s mamkou z nákupu. Potkali jsme sousedku…. Mamka se s ní zakecala a po chvíli po mě pes vyskočil a kousnul mě do nosu.
Od té doby, když jsem viděla psa bez vodítka a náhubku, přešla jsem na druhou stranu. Bála jsem se chodit kolem jejich baráku. Obzvláště po tom, co přeskočil plot a jednoho pána pokousal.
Čas plynul a já jsem se dala dohromady s klukem. Když jsem u něj přespala poprvé, tak jsem se zhrozila – měl psa… Ale zvykla jsem si rychle… Nic jiného mi nezbývalo, protože jsem se jednou s mamkou pohádala a řekla mi, že buď se s ním rozejdu nebo ať se odstěhuju. Hned. Odešla jsem.
Šla jsem ke kamarádovi který bydlel kousek od nás. Psala jsem si s přítelovo mamkou a nakonec jsem jela tam.
