Kus mě zemřel. Kus mého já. Kus mého dítěte. Kus vzpomínek, střípků snů, bolestí i radostí. Kus mé touhy po lásce na celý život. …zatímco tys zůstal celý… Hlasy, hlasy, spousta hlasů v hlavě…
„Už tě nemiluju.“
Nebyla jsem sama a milovala jsem. Chtěla jsem uvěřit, že když oba chtějí, pak spolu můžou zůstat na pořád. Ale je to práce.Kompromisy. Láska. Trpělivost.
…zatímco tys zůstal celý…
Jenže láska se neptá, co jeden. Ptá se, co dva. A vždy je jednodušší jít dál. Ty bys, idiotko, pro lásku šla na světa kraj a vysvobodila ji ze zakletí ve všech pohádkách, co znáš. Nebála by ses. Šla bys za tou vidinou…za tou vidinou…
…zatímco tys zůstal celý…
Proč tak moc cítím? Proč mám vůbec žít, když nemám k sobě toho, který by moje představy opětoval? Existuje vůbec? Bojím se města, bojím se lidí. Nechci tě potkat. Nechci tě potkat s ní. Ani s jinou…
…zatímco tys zůstal celý…
Ty ses se mnou rozloučil slovy: „A žij trochu.“ A já přišla o jeden z důvodů, proč žít. Přišla jsem o lásku, o ranní objetí, o podporu. Mám jí v sobě moc, ale asi jsem ti z ní dokázala dát jen kousek.
…zatímco tys zůstal celý…
