Život s maskou DOKONALOSTI

Dokud jsem žila s maskou, bylo všechno tak jednoduché. Nastavená pravidla společnosti o tom kdo, kde, jak a s kým. Jak se mám chovat, prezentovat, co dělat pro sto, abych “na oko” uspěla. To byl svět mužské energie, mužské polarity, ve kterém jsem si musela každé ráno nasazovat masku úspěšné a všeho schopné ženy. Ženy s ňadry upnutými v push – upce, s dokonalým make-upem a naučenou strategií, jak obstát v mužském světě.
Byla to doba velkého odříkání a odpírání si vlastní přirozenosti, volnosti, lehkosti bytí. Doba plná zvratů, násilí páchané na sobě samé. Šla jsem zkrátka proti sobě a okolnosti mého života mi to láskyplně dávaly pěkně sežrat. Ať už to bylo nepovedené manželství protkané domácím násilím, nebo slepé následování “kariéry”, které jsem si vždy dokázala okázale ospravedlnit.
Byly to roky velké bolesti, ale i krásných okamžiků, které bych za nic na světě nevyměnila. Roky, kdy jsem svou vlastní hodnotu, svoji identitu pečlivě uschovala pod maskou “dokonalé” ženy.
Ti, kteří procitli, ti moudří, s pochopením a někdy i bolestným úsměvem chápali mé hledání sebe samé. Věděli to, co mně zůstávala skryto za každodenním šelestem povinností, jež jsem na sebe po své cestě nabalila.
Laskavý pohled jejich očí, který říkal

“Ano, vím, že k sobě jednoho dne opět najdeš cestu. A tehdy pochopíš, jak těžké bylo přihlížet, a přitom tě nechat jít cestou, kterou jsi si ve svém životě ty sama zvolila.”
Byla to cesta plná překážek a trápení, zároveň však cesta, kterou jsem milovala. Byla jsem to já, ze své odvrácené strany bytí. Byla to čarodějka s maskou. S maskou, kterou jsem vytvořila během let. S maskou, která mě měla chránit.
Nebyla jsem silná, jen jsem si to namlouvala. A tak jak jsem to namlouvala sobě, uvěřilo mým lžím i mé okolí.
Považovali mě za silnou a já se rozhodla je nezklamat.
Nevzít jim tu iluzi o dokonalé Daniele, mámě pěti dětí, která toho tolik zvládá. Která je ideálním prototypem hodným postavení na piedestal pro ženy, které se samy cítily slabé a ztracené. Mohla jsem jim být falešným poslem dokonalosti. Některé to prohlédly, jiné se pachtily po uznání a úspěchu, který by jim alespoň na chvíli dopřál pocit vlastní důležitosti, vlastního potvrzení práva na život.
Bylo to období plné slz a zároveň nádherné pojetí života ve své dokonalé surovosti. Byl to život za oponou, život vykoupený bolestí, protože jsem se příliš bála toho, že bych se mohla rozvzpomenout.
Vzpomenout si sama na sebe. Na tu malou holkou, kterou jsem v hloubi své duše potichu udusila. Tu bojovnici, ženu, dívku, moudrou stařenu, šamanku…zkrátka ženu, kterou jsem vždy byla. Byla jsem jí ve své nepoddajné a nezlomné podstatě. Občas se na chvilinku objevila, abych na ni tak docela nezapomněla. O to pak byl život s maskou bolestnější.
A pak, pak přišlo prozření.
Nebylo to náhlé osvícení, jak se o tom mnohdy píše v knihách. Neozval se hlas z hůry, který by mi řekl “A teď to bude takhle, protože TOHLE jsi ty.”
Nic takového se nestalo. Nebylo to dílo jednoho okamžiku.
Byla to dokonalá souhra všech událostí, kterými jsem v životě prošla. Byly v tom roky práce sama na sobě. Desítky hodin rozmluv, slz a vzteku, který ze mě dokázal vydolovat můj drahocenný muž (a věřte, že mnohdy to opravdu nebylo pěkné, natož jednoduché) a za což jsem mu nesmírně vděčná. Ale i k němu jsem si musela najít cestu a ta nebyla úplně jednoduchá.
Nastavoval mi zrcadlo takovým způsobem, že jsem konečně po letech tápání pochopila, co to skutečně znamená. Že nastavené zrcadlo neznamená jen poukázání na to, co je v nás samotných špatné. Je to nádherné pochopení vlastních obav a strachů. Svazující nejistoty, která říká: „Zůstaň taková, jaká jsi. Ty nejsi špatná. To ti druzí! Podívej se, jak jsou na tebe zlý! Jak ošklivě se k tobě chovají!“
Mnohokrát jsem od všeho utekla,

protože prožitky spojené s probouzením mé vlastní ženskosti, mé síly, volání mé duše, byly natolik silné, že jsem je jen stěží dokázala ustát. Stálo mě to mnoho benzínu a mnoho slz. Ujížděla jsem daleko, přesto jsem nikdy nezapochybovala o jeho nesmírné lásce ke mně.
A to byl také ten důvod, proč jsem se vždy vrátila. Nesoudil mě, jen s otevřenou náručí čekal, až se k němu vrátím, aby mi pofoukal otevřené rány a v jeho náručí jsem opět nalezla sílu nevzdat to a jít dál. Vybojovat zpět svoji duši. Vrátit se domů, tam kam jsem odjakživa patřila. Tam, kde to v porovnání s nároky běžného života bylo příliš fádní. Tam, kde byl život laskavý a jedinečný. Ne nudný, ani trapný a ubohý, ale naplněný.

“Touha mé duše po návratu domů byla silnější než maska, kterou jsem celé roky bezpečně a bravurně budovala.”
Volání bylo silné.
Silnější než nejpevnější hradby, které kolem sebe denně tvoříme a věříme, že nás ochrání od bolesti.
Život je s bolestí spojený. Život je láska. Je to nádherný dar probuzení, pokud se rozhodneme naslouchat vlastní duši a opustíme představu “dokonalosti”, kterou se nám snaží do hlavy podsunout média, rodina, instituce…zkrátka ti, co nevědí, a ani nemohou vědět, kým ve skutečnosti jsme my sami.
Strčit člověka, lidskou bytost, duchovní bytost s prožitkem fyzického světa do škatulky, je snadné. Máme o sobě tolik pochyb, pěstujeme v sobě od malička tolik strachů, že snadno podlehneme iluzi, že nejsme dokonalí takoví, jací právě jsme.
Ale věřte, že opak je pravdou. Vyzývám vás proto, sejměte své masky, opusťte své škatulky a začněte poznávat, kým ve skutečnosti opravdu jste. Nebudu vám lhát, že to bude snadné a půjde to lehce. Nebude a nepůjde. Jedno vám ale slíbit můžu, bude to stát za to!!!!

“Každý jeden jednotlivý krůček na cestě k sobě bude tím nejkrásnějším, co pro sebe můžeme udělat.”
Být k sobě láskyplní a něžní je cesta zpátky domů. Cesta k vaší duši, která vás každý, každičký den volá.
Rituál odložení masky:

Najděte si klidné místo, kde vás nikdo nebude rušit. Zapalte svíčku a pohlédněte sami sobě do tváře. Zahleďte se hluboce do svých očí a požádejte své nitro o pomoc. Uvolněte se a zhluboka dýchejte. Pomalu a soustředěně. Věnujte svému dechu dostatečnou pozornost. Je to váš pomocník, váš průvodce.
Na chvíli zavřete oči a nechte vystoupat své masky z hlubin vašeho podvědomí. Nechte je rozehrát hru a vychutnejte si přehlídku všech těch dokonalých barev a tvarů, které vám vaše masky právě v tuto chvíli poskytují.
Až budete cítit, že vám ukázaly vše, co bylo třeba, poděkujte jim!
Otevřete oči a na kus připraveného papíru nakreslete všechno, co jste ve své mysli během této meditace viděli. Udělejte to nejlépe jak dovedete, ne však lépe.
Až budete se svým výtvorem spokojeni. Obřadně jej spalte nad plamenem svíčky. Hořící papír pak vložte do nehořlavé nádoby a nechte plamen, aby přijal vaši masku. Vy už ji nepotřebujete.
Poděkujte znovu masce i uzdravujícímu plamenu.
Rituál zakončete tak, že popel „z vaší masky“ odneste ze svého domova pryč. Nenechávejte si jej ani v odpadkovém koši s tím, že jej vynesete později. Už k vám nepatří.
V následujících dnech sledujte, jak se mění vaše vnímání i reakce na běžné situace. Bez masky to bude jiné. Možná to nepůjde hned a u všeho. Záleží i na tom, jak dlouho jste svoji masku budovali a tím ji upevňovali. Ale vědomí toho, že jste ji rituálně spálili vám bude pomáhat ve chvílích, kdy si svým novým postojem ještě nebudete zcela jistí.
A pokud se vám to nepodaří tak jak jste si představovali a občas zareagujete svým starým, naučeným způsobem, nevadí. Netrapte se tím. Není důležité dělat věci v životě dokonale, ale tak, jak nejlépe vám to půjde. V tom je to pravé kouzlo dokonalosti.

„Dělej věci nejlépe, ale ne lépe.“
Daniela