Cestujete hodně? Cestovas se dá samozřejmě i s dětmi. Ale přemýšleli jste někdy jaké to je na druhé straně? Tím myslímna straně hoteliérů. Kamarádka Danka Šárková, spisovatelka, vyměnila pohodu Prahy za samotu v Horních Štěpanicích. Pohodlný byteček za penzion. Jak takový přechod vypadá a co zažívá si můžete přečíst níže.
Jak už dávno víte, bydlím v Krkonoších a co víc, žiju s přítelem, co provozuje penzion pro padesát lidí na samotě ve výšce 800 m.n.m. Máme sice svůj byt, kde jsme si vybudovali společný domov, ale…
Někdy si připadám jako v Hospodě na Mýtince od pana Svěráka. Ten si také otevřel hospůdku a světe zboř se, chodili mu tam lidi. K nám také chodí lidé, a dokonce u nás bydlí. V zimě sedávají na terase, lyžují na malém vleku a v létě se válejí u bazénu v trávě. Moje práce je sice psaní knih a vedení malého nakladatelství, ale samozřejmě se nelze absolutně separovat od hostů. Potkávám je několikrát denně a musím říct, že většina z nich je milá, spokojená a vrací se k nám.
Jenže, pak se najde někdo, na jehož psychické procesy, které ovládají jeho tělo a duši, by nestačil ani vystudovaný psycholog s letitou praxí. Vynechám samozřejmě alkoholiky, problémové děti, které mohou vše, jak je dnes propagováno a bručouny sedící u televize, kterou nemají na pokoji a musí sedět celé dny ve společenské místnosti, aby nepřišli o další díl seriálu. Tihle lidé si otravují život sobě!
Od Vánoc do dnešního dne se naštěstí stalo, že přítel doslova vyklidil pole a „kýval“ jako ovce jen dvakrát. S určitými lidmi se nebojuje a nejlepší je jim dát za pravdu, a tak i personál se naučil říkat „ano“ a „ano, máte pravdu“. Jinak byste totiž rozehráli hru, která by nikdy neskončila. Tito lidé čekají na „akci“ a nestačí jim první dějství. Potřebují pokračovat v druhém i třetím dějství a rozuzlení musí být vždy v jejich prospěch. Pracovala jsem s lidmi desetiletí a dnes vše, co jsem vypozorovala se snažím předávat ve svých knihách čtenářům, a tak možná jednou vznikne kniha s názvem „Penzion“, kde určitě zaznamenám i zápletku s našimi dvěma hosty-ženami.
Takže za prvé: Nástup na ubytování je ve čtyři dopoledne a paní s malým desetiměsíčním dítětem přijela už ve dvanáct. Byl sice únor, ale venku už delší dobu odtával sníh a díky tomu, že auta se dostala až k domu, byl sníh nevábný, lehce šedivý a příjezdová silnice byla konečně zase asfaltová. Od rána se celý penzion gruntoval po odjezdu hostů. Všichni měly plné ruce práce, přesto mladou paní okamžitě přijali. Jenže ona spustila:
„Jak to, že vám nejezdí vlek a venku je tak špinavý sníh?“
„Už dlouho nesněžilo,“ odpověděla milá servírka.
„No ale to mě nezajímá, na internetu je, že máte vlek a fotky zasněženého domu a silnice.“
„S tím asi nic neuděláme. Neporučíme větru a dešti. Pokoj bude tak za hodinu pro vás uklizený, vyhovíme vám, když máte malé dítě.“
„Tady je hluk a hrozný nepořádek. Hrozná špína, podívejte se na koberec a nemáte umyté skleničky.“
„Před chvíli skončily snídaně, měli jsme tady hosty. Luxuje se. Pokud chcete, jděte se projít a pak vás rádi uvítáme,“ zvládla situaci dobře servírka.
„Já přece nepůjdu ven, když je tam zima.“
„Je únor.“
„Moje holčička nemůže bydlet v takovém nepořádku jak vevnitř, tak venku a musím ji dát okamžitě spát. Je poledne a musí mít režim.“
„Tak mi vám za chvíli dáme pokoj, i když máte ubytování až od čtyř.“
„Já nepoložím dítě do špinavého pokoje s ještě špinavější postelí.“
„Ještě jste neviděla pokoj.“
„Nechci ho vidět. Zavolejte mi šéfa. Chci okamžitě všechny peníze zpět a odjíždím. Venku je hrozně, žádný sníh a tady uvnitř je nepořádek a chováte se arogantně. Tady nezůstanu.“
Takhle nějak pokračoval dialog ještě několik minut, kdy se personál dozvěděl, že má na úklid používat výhradně Savo (používá se), že venku má být odklizen špinavý sníh, a že jsme měli paní uvědomit, že na penziónu jsou zvířata (máme tři kočky a psa – vše venku) a další „zvěř“ sem určitě může. Že cesta k nám byla šílená, že sotva dojela, a že jí tahle dovolená stála spoustu peněz.
Šéf (můj partner) přišel a oznámil paní, ať odjede, že ji rád pošle peníze zpět na účet za stravu a část za ubytování. Pak následovalo ještě několik výhružných e-mailů, na které se nedalo reagovat. Nebyl důvod! Druhý den začalo svítit sluníčko a zbytek hostů byl spokojený, a tak nezbývá než politovat paní, a hlavně její dceru, která bude tímto způsobem vychovávaná po celé svoje dětství. Přejme ji, ať jednou pochopí, že „věčnou nasraností“ jen bude unavená a nemocná.
Oklepete se z takové návštěvy a přijede další:
Mladá paní psala poptávku na e-mail, ve kterém prosila, že má čtyři děti a psa a ráda by se jela vyvětrat na hory, ale jaksi nemá takové finance, aby mohla zaplatit plnou cenu. Přiznávám se bez mučení, že já byla tím impulsem, že není dobré být hodně levný, ale tady se můj přítel projevil jako dobrák a paní nemusela dvě děti platit a za pejska také ne. Bydlela na pokoji s koupelnou a malým obývákem, aby si mohla sednout večer na gauč a číst si, když její děti ve vedlejším pokoji spaly. Z malého pejska se vyklubal velký německý ovčák, který kadil kolem celého domu a brigádnice jen sbírala výkaly. Paní si ráno ze švédského stolu i přes několik upozornění zabalila jídlo na celý den pro sebe i děti, jelikož prý budou mít přes den hlad. Dejme tomu, že toto se dá ještě přehlédnout. Šlo přece o ženu se čtyřmi dětmi a dobré skutky se mají dělat. Její odjezd byl však zvláštní: ¨
„Tak nashle a jsem ráda, že z něčeho tak hrozného už konečně vypadneme. Dlouho jsem takového něco neviděla. Už sem nepáchnu. A to jsem zvyklá na ledacos.“
„Copak se vám nelíbilo?“ ptala se servírka za barem, když si brala klíče.
„Všechno, něco hrozného.“
„Na shledanou.“
„Nikdy.“
V tomto případě se zase oklepete a řeknete si, že se nelze zavděčit se všem. Bohužel zde šlo také jen o první dějství a paní si myslela, že divadlo pokračuje dále. Když se pomocná síla vrátila s vykulenýma očima, že takový „bordel“ ještě neviděla z jejich pokoje, šla jsem se podívat i já. Jsem zvyklá na ledacos, ale halda odpadků, zbytků jídla, mokrého koberce, mne dostala. Do koupelny se nedalo vkročit. Úklid trval několik hodin, vše se muselo vydesinfikovat a další hosté se na pokoj mohli ubytovat až za další dva dny, jelikož se muselo větrat a vyprat i peřiny a polštáře.
Jenže příběh nekončí. Přišel e-mail s tím, kam se může paní obrátit se stížností, jelikož musí informovat ostatní lidi, kteří by chtěli někdy k nám přijet.
Nelíbila se jí koupelna, jelikož neměla vanu, ale jen sprchu, večeře byly příšerné a nedaly se jíst, zejména nějaká jakoby čína se zeleninou rýží. Snídaně ze švédského stolu by nedala ani psovi…jen „debil“ může ráno nakrájet ke snídani rajčata a papriky a cpát do dětí tvrdé sýry a šunku. V mejlu, kde napsala i to že z personálu pracovala jen servírka a ostatní jen seděli a koukali na ní, bylo asi dvacet pravopisných chyb a o sprostých slovech, kde nazývala mého přítelem opravdu různě, raději pomlčím.
Co na to odepsat?
Přidejte to webovky www.penzion-pohlednicka.cz, zněla odpověď. Ještě jsme měli chuť odepsat, že každý člověk si o jejím příspěvku, který je plný hrubek a sprostých slov udělá obrázek sám. Vždyť i negativní reklama je reklama a někdy větší než ta pozitivní. Tohle se učí v prvních hodinách marketingu. Paní však nic nepřidala, chtěla hrát dále…
Tak takhle si žiju v těch horách na samotě a jsem ráda za takové lidi, kteří jsou mi inspirací na mé spisovatelské dráze. O čem bych psala, kdyby všichni byli jen milí a vše jen vychvalovali a s radostí se vraceli plni optimizmu? O tom, že je sluníčko, dobré jídlo? Že si zalyžovali, dali si skleničku a v noci se pomilovali? Ano, o tom se dá psát, ale vždy musí být nějaká zápletka s někým, kdo se trochu liší.
Musím se však omluvit těmto dvou dámám, že jsme jejich „hru“ utnuli hned v prvním dějství a nenechali ji rozehrát do všech detailů. Dokážete si představit s takovými lidmi jít do opozice? Možná bychom si vyměnili desítky mejlů, možná by k nám dorazila kontrola z hygieny (chodí pravidelně), možná z obchodní inspekce (už také známe), nebo z jiných státních organizací a stejně by jim to nestačilo.
Žijí z toho, že si stěžují a hádají se. Je mi jich líto. Táhnou si problémy z dětství a ty pak nevědomky předají i svým dětem a ty svým dětem a ty svým dě….
Autor článku Danka Šárková