Vítejte dámy, napadlo mě napsat také pár řádků o roli matky a zároveň podnikatelky. Mám dvě děti, devítiletého chlapce a šestiletou holčičku, do toho jsem před dvěmi lety začala podnikat v obchodě. Dodnes si v podstatě zvykám na oslovení podnikatelka. Je to zvláštní, ale to co dělám, mi přináší neskutečnou radost a nějak se to neslučuje se zažitým trendem o podnikání. Vždy jsem byla přesvědčena, že je to něco co vás živí a není důležité zda vás to baví. Prostě dřina, dřina a zase jen dřina. Možná jsem zpočátku nezvolila ten správný sortiment a služby. Chybami se člověk učí, a tak postupně krystalizuje, co v obchodě mám mít. Důležité je, že jsem přišla na to, že zde mohu využít svůj umělecký talent. A mohu zde mít i své dvě děti, občas to není lehké, protože se dost často neshodnou a hádají se skoro jako dospělí. Zrovna jako nedávno.
Sice se ta situace neodehrála v obchodě, ale v podstatě tam začala. Ten den jel syn se školou na celodenní výlet a vraceli se až kolem páté, kdy zavírám. Dcerka už více než hodinu byla se mnou a každou chvíli nadávala, jak si ten bráška mohl dovolit, celý den být pryč na výletě a bez ní. Jakmile syn přišel do obchodu, hned mu jeho absenci vyčetla. Já ji samozřejmě několikráte usměrnila, že to nezáleží na ní a že bráška tady není jen pro její potřeby. Otázkou je, zda mě vůbec poslouchala. Je maličko zatvrzelá.
Tak nějak se vše uklidnilo. Alespoň jsem si to myslela. Přišli jsme domů a já chystala večeři. Děti jsem poslala vyčistit dvě kačeny, tedy kačery. Máme je jako domácí mazlíčky, ale na dvoře. Syn sice trošku brblal, ale vyčistil jim jejich domeček. Dcerka celou dobu vymýšlela, proč to nemůže dělat. Nakonec se z hádky propracovali až k bitce/nebitce. S její povahou přišla naštvaně domů a zaječela na mě, že s námi tady nebude a že chce být okamžitě sama. Opět jsem ji usměrnila, a ona se zavřela v šatně a hystericky ječela, jak jí všichni křivdíme, hlavně bratr, jak se k ní chová a ona s ním být nechce a že jí bude lépe samotné a…..
A to je jí teprve šest. Těším se na pubertu.
Syn vše poslouchal. Její monolog neustával a mě polevily nervy. Vzala jsem cestovní tašku, hodila ji jí k nohám a řekla, ať se sbalí a může se odstěhovat kam chce. Dámy co nastalo potom jste ještě neslyšely! Podotýkám, že jsem se jinak zdržovala v kuchyni a vše jen poslouchala. Syn začal vyloženě řvát, ať neodchází, ať zůstane a ona zase, že s ním být nemůže, protože je na ni zlý a nemá jí rád a …, on zase že se změní, že už bude hodnější, jen ať nikam nechodí … Takto to šlo asi ještě dvacet minut, jako manželé před rozvodem po dvaceti letech.
Nakonec se dcerka přišla omluvit a slíbila že už se to nikdy nebude opakovat. Jsem zvědavá jak jim to dlouho vydrží :-).
Hold děti, pořád mě udivuje jak dospěle se občas chovají. Jen by mě zajímalo, kde berou ty repliky. Asi se mám hodně co učit :-).
Zdroj foto:Pixabay.com
