PRAPODIVNÝ SVĚT
„Tak, a už toho mám dost!“ Opět se zmítám ve vlastní vnitřní bouři, která mnou lomcuje sem a tam, nahoru a dolů. Jako bych byla v oceánu, vydána napospas vlnobití vlastních emocí. Čím více s vlnami bojuju, tím více se nořím do hlubin. Takhle se v tom jednou utopím nadobro. „Jakže to říkají všichni ti osvícení mistři a léčitelé? Kolem může zuřit třeba hurikán, ale uvnitř musí být klid. Pak se tě hurikán nemůže dotknout? Hmm, a návod by nebyl? Jak to mám sakra udělat? Tak jo, dýchej, dýchej.. „
Po další hodině otravného monologu, který už tak dobře znám, to vzdávám. Tohle breptání mi stejně nejspíš nepomůže. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu a tu chvíli se mi začala motat hlava a já se propadla do podivného transu, mé vnímání reality se změnilo lusknutím prstů. Cítila jsem, že mě nějaká síla táhne za ruku kamsi pryč. Bála jsem se, ale síla vzdorovat se vytratila, popravdě i síla se jen lehce nadechnout byla náhle pryč. Několikaletý vnitřní boj mě dočista vyčerpal. Poddala jsem se tomu podivnému stavu.
Když jsem se probudila a asi desetkrát si promnula nevěřící oči s rukou rudou od vlastních štípanců, jsem stejně nemohla uvěřit tomu, co vidím.. „Kde to jsem?“
„A je to tu, zbláznila jsem se! Paráda!“ Tolik jsem se bála, že jednoho krásného dne přijdu o rozum, že se to nakonec stalo skutečností, jak se zdá.
Opatrně jsem se rozhlížela kolem sebe a neodvažovala se vstát z trávy, kterou jsem jaktěživ neviděla. Ani necítila. Byla jako ten nejjemnější teplý koberec. A jak voněla… Jen škoda, že slova jsou tak omezená. Alespoň, že ta tráva byla zelená, to mě trošku uklidnilo. Ne moc, přiznávám.
Krajina, kam až mé znepokojené oko dohlédlo, byla jako vystřižená z nějakého fantasy příběhu. Všude kolem byly tak krásné květiny všech barev, až se mi chtělo plakat. Nebyly to obyčejné květiny, zdálo se, že jsou živé, neposkvrněné a rostou tak, jak samy chtějí. Je jim jedno, co jsou za druh, samy rostly do podoby, do které chtěly a měly z toho tak velké potěšení, až jsem na chvíli zapomněla, že jsem se zbláznila. Ony mi to totiž řekly! Neslyšně samozřejmě. Komunikovaly se mnou snad telepaticky?
Mohla jsem se ptát na cokoliv. Využila jsem příležitosti: „Můžete mi prosím říct, krásné květiny, kde to jsem?“ Ucítila jsem na sobě zrak všech rostlin okolo. „No přece tady, má milá.“ Řekly to všechny najednou, jako jedna bytost. „Ano, ale kde tady? Jak se to tu jmenuje? A hlavně, jak jsem se tu ocitla?“ Květiny opět jedním hlasem: „ Jsi přesně tam, kde máš být, už dlouho tu na tebe čekáme. Konečně ses rozhodla.“ Můžu být snad ještě víc zmatenější? „Nechápu.“ Na víc jsem se nezmohla. Květiny se zasmály a řekly, že to brzo pochopím. A víc se o tom se mnou nebavily. Cítila jsem však neustále jejich přítomnost. Tím myslím skutečnou Přítomnost.
Vstala jsem tedy z měkkého travnatého koberce. Uvědomila jsem si, že i ten měl vlastní duši. Jemňounkou, éterickou. Z něakého důvodu jsem se tu cítila v bezpečí. Jakobych tu měla o jeden smysl navíc. Ne jen zrak, sluch, čich, hmat a chuť, ale i vnitřní vnímání, jakousi spojitost s okolním světem. Zatím nebylo v mé moci tuto spojitost pochopit, každopádně má zvědavost začala vítězit.
Naštěstí jsou v tomto prapodivnu všichni přátelští, to jsem cítila jasně. „Konečně jsem se rozhodla? Jak to myslely? Rozhodla jsem se zbláznit? Možná.“ Mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem opatrnými kroky začala prozkoumávat záhadné okolí. Tu jsem uslyšela tak blažený šum protékajícího potůčku, až jsem se chtěla zcela rozplynout. Bože můj, vždyť ten potok zpívá?! Ta melodie byla tak přitažlivá, že jsem zavřela oči a nechala tím naplnit celou svou bytost. I když jsem se tomu bránila, ale začala jsem se cítit opravdu blaženě. Došla jsem až ke zdroji té omamné melodie. Potůček byl tak průzračný, okouzlující. „Pojď, sedni si na mě“. Otočila jsem se, a pátrala, kdo to na mě promluvil. Nikoho jsem neviděla. Hlas se zasmál: „tady, tady dole, má milovaná.“ Kámen? Opravdu? Má smysl se ještě něčemu divit? Jeho barvou jsem si nebyla jistá, blikal smaragdově, tyrkysově, fialově,… Všemi barvami, co známe a ještě několika navíc. Skoro jako disko koule. „Ahoj, smím se tedy opravdu posadit?“ „Ale ovšem, udělej si pohodlí.“ Světe div se, ale kámen byl tak měkký a poddajný. Na ničem tak pohodlném jsem ještě neseděla. Chtěla jsem odlehčit svou váhu, aby ho to třeba nebolelo. Kámen se zasmál, asi mi četl myšlenky. „Sedni si pohodlně, mě to nebolí. Mimochodem, jmenuji se Arzenyt.“ „Och, moc mě těší, pane Arzenyte.“ „Pro přátelé jsem Arzi, bez toho pane, prosím.“ A zase ten pronikavý, milý smích. „Dobře Arzi, když jsme teď přátelé, povíš mi, kde to jsem? Jsem to pořád já?“ Arziho přátelská bodrá povaha se opět projevila. „Moje milovaná přítelkyně, nejmilejší a nejdražší ze všech, to se dozvíš v pravý čas. Na každou otázku dostaneš odpověď, až na ni budeš připravená.“ Hmm, skvělý. To se nedozvím asi nikdy.
„Arzi, povíš mi alespoň, kdo jsi ty?“ „No přece já.“ Jakobych se ptala v samoobsluze na cenu rohlíku, která tam přede mnou visela. „Můžeš to nějak specifikovat prosím?“ Arzimu se mě asi zželelo. „Moje milovaná, nejmilovanější, jsem, kdo jsem. A jsem v tobě tak, jako ty jsi ve mně. Jsme neodďelitelnou součástí jeden druhého. Až pochopíš a poznáš, kdo jsi opravdu ty, poznáš i mě a už se takto ptát nebudeš.“ „Budu věřit, že máš pravdu, milý Arzi. Děkuji za tvá slova.“ Arzi mě pohladil. Neměl ruce pochopitlně, ale pohladil mě po duši. Věděla jsem někde uvnitř, že má pravdu. Jen to zatím nechápu.
Ještě chvíli jsem si lebedila na Arzim, poslouchala zpěv potůčku a raději nepřemýšlela. Chtělo se mi takto zůstat až do konce věků, jenže mě něco nutilo jít dál. Ještě jsem nedorazila na konec své cesty a tak jsem se s Arzim rozloučila: „Arzi, půjdu dál, musím zjistit, kde to jsem. Děkuji za vše, ještě se potkáme.“ Arzi mi pomohl postavit na nohy. „Pořád jsme spolu, má milovaná.“ Usmála jsem se na něj a šla dál zatím stále ještě váhavými kroky, prozkoumat tento podivný svět.
S očima navrch hlavy jsem se dívala kolem sebe a neodvažovala se ani mrknout, aby mi něco neuniklo.Tráva mi jemně lechtala bosé nohy, vánek hladil mou tvář a Slunce rozehřívalo mou zkřehlou duši.
Rozevíral se přede mnou prapodivný lesík. A stromy se mi klaněly. Nepřeháním, opravdu se mi klaněly a zdravily mě tak upřímně, až mi slza ukápla. „Dobrý den, lesíku. Dobrý den přeji každému stromu, co tu stojí.“ Hned jsem chtěla vzít poslední slova zpět, protože oni nestály! Pohybovaly se. Měly snad v kořenech nožičky, že pochodovaly z místa na místo? Zřejmě všichni mi tu četly myšlenky, všichni se rozhihňaly. Do jednoho. „Naše milá, nejmilovanější, my se můžeme vydat, kam jen chceme, nic nám v tom nebrání. Jen pohleď.“ A začalo jejich představení, které asi nacvičovaly celou dlouhou věčnost. Dokonalá choreografie, to musím uznat. Napřed stály na místě, asi jako v každém běžném lese. Pak ovšem první řada přicupitala skoro až ke mně, druhá řada se rozestoupila, mezi ně vstoupila další řada a začaly tančint! „Vzala jsem si dneska svoje prášky?“ Pátrala jsem v paměti, zatímco stromoví tanečníci pokračovaly ve svých ladných pohybech. Nejenže se pohybovaly z místa na místo, jak se jim zachtělo, oni byly navíc pružní. Kývaly se do všech stran v takovém souladu a harmonii, že jsem opravdu s pusou dokořán oněměla. Když skončily své vystoupení, uklonily se a smály se, až se za břicho popadaly. Doslova! Zatleskala jsem jim a uklonila se. „Děkuji vám, krásné stromové bytosti, bylo to ohromující vystoupení!“ Sborově, jako jeden muž pak prohlásily: „Jsme šťastní, že jsi konečně tady. Konečně jsi doma. Čekali jsme opravdu dlouho.“ „A vy mi povíte, kde to jsem? A kdo jste vlastně vy?“ „My už ti přeci odpověděly, cožpak si nevzpomínáš?“ Zapátrala jsem ve své pochybné paměti, ale na nic jsem nepřišla. „Ne, nevzpomínám.“ „Odpověděly jsme ti, když jsi mluvila s květinami, s kamenem i potůčkem.“ „Nechápu. Vy jste u toho byly?“ Zase to hihňání. „My jsme tu všechni jedno. Je nepodstatné, s kým se zrovna bavíš, bavíš se s námi všemi.“ „Aha. Už se snad radši na nic ptát nebudu. Zatím dostávám místo odpovědí hádanky!“ „Brzo pochopíš, neboj se, naše milovaná.“ Hmm, to už tu bylo. Takže jsem tu v nějakém paralelním světě, kde jsou všichni jedním, jen já jsem mimo. Stromy mi ještě pověděly, že vlastně nejsou stromy, ale víly, které na sebe zrovna jen chtěly vzít podobu stromů. Jsou prý přeci tak krásní. O tom jsem nemohla debatovat. Skutečně byly. Majestátní, s dokonalou kůrou, která vypadala skoro jako kůže. Větve měly tak dokonale nesouměrné a srandovní, že listy ve tvaru třeba beránka nebo slona, či veverky už nevypadaly ani trochu divně..
Musela jsem si na chvíli sednout a rozdýchat všechno tohle podivno, co se mi naskýtalo. „Dobře, takže si to shrňme. Je jasné, že nespím, štípance mě pořád ještě bolí. Mluví tady ke mně všichni tvorové, rostliny jako jeden muž. Všichni se shodli, že tu na mě čekají už dlouho a teprve teď jsem se rozhodla. Hmm, nějak si nevybavuju, kdy a k čemu jsem se vlastně rozhodla. A prý to brzy všechno pochopím. Na to se už opravdu moc těším. Takže jsem buď umřela a dostala se do nejpodivnější rajské zahrady, jakou si lze představit, nebo neumřela, ale opravdu se zbláznila se vším všudy.“ Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že to vůbec není nepříjemné. Rozhodla jsem se, že si to tady užiju.
Pomalu jsem se zvedla, otočila se a chtěla jít tím podivnem dál. Za mnou však stála bytost. Byla tak krásná a zářivá, až jsem musela na chvíli zavřít oči, abych neoslepla. Když jsem je znovu otevřela, pořád tam stála, s dokonalým úsměvem na mě hleděla jiskřícíma se očima. Stejně, jako Arzimu, se barva jejích očí stále měnila, až házela prasátka. Byla éterická, oděná do své vlastní aury, vlasy dlouhé, téměř zlaté. „Konečně mě vidíš, má milovaná, jsem velmi šťastná. Jmenuji se Shira, velmi mě těší, že se setkáváme.“ Řekla mi Shira na uvítanou. Její vznešenost mě nutila se hluboce uklonit. „Neklaň se, já bych se měla klanět před tebou.“ Což mi samozřejmě nedávalo ani trochu smysl. Vždyť já jsem jen obyčejná bytost a ona je nadpozemská, dokonale čistá bytost. „Děkuji, Shiro za tvá slova. Proč byses měla klanět ty mně? Vždyť jsem jen takový prd v celém obrovském vesmíru.“ Rozhodně jsem se tak cítila. Shira se usmála tak laskavě, až jsem jí chtěla padnout k nohám a brečet a brečet. „Moje milovaná, všechno to velmi brzo pochopíš, slibuji.“ Už jsem nic nenamítala. Bylo mi jasné, že i ona je součástí jednoho celku v tomto světě. „Jsem s tebou celý tvůj život, při každém tvém kroku, nádechu i výdechu jsem s tebou. A kdyby tvá mysl na chvíli umlkla, mohla bys mne slyšet v nadpozemském tichu mezi údery tvého srdce. Není jediný okamžik, kdy bych u tebe nebyla.“ Ze Shiry vyzařovala moudrost letitých hor a čistota anděla. „Jak je ale možné, že tě vidím až teď?“ „Protože ses konečně rozhodla mě vidět. Vidět skutečný svět takový, jaký je. Teprve tehdy jsi mě mohla spatřit. Dřív byly tvé oči slepé, i když viděly. Tvoje uši neslyšely, i když slyšely,…“ „Shiro, toto nemůže být skutečný svět. Skutečný svět znám a vypadá úplně jinak. Nemluví tam ke mně kameny, ani květiny, ani stromy netančí a nezjevují se krásné bytosti, jako jsi ty. Skutečná realita je tak odlišná od tohoto vašeho světa.“ Shira mě s dokonalou trpělivostí vzala za ruku a kráčely jsme spolu dál krajinou. „To, co vidíš teď, je skutečný svět. Ten bez mlžného závoje lidského myšlení a zapomnění. Tady jsi ve skutečné realitě. Posaď se teď tady na palouček, zavři oči a podívej se do svého nitra. Na chvíli mě zase neuvidíš, i když tu budu s tebou, nikdo na tebe nebude mluvit, dokud sama neuvidíš to, co tvé nitro nabízí. Pak budeme všichni oslavovat.“ Shira mě pohladila téměř mateřsky a zmizela.
Celá naprosto a kompletně zmatená jsem udělala, co mi řekla. Posadila jsem se, zavřela oči a pátrala po svém nitru. Náhle se objevil strach. Ten Strach, který mě provází snad celý život. Ten Strach, který mě sžírá zaživa. Odporná zjizvená tvář s vyceněnými tesáky a páchnoucím dechem se na mě šklebila. Cítila jsem se náhle tak osaměle. To nesnáším. Neumím být sama se sebou. Jsem špatný člověk. Celá jsem se rozechvěla. „Nene, od tohodle pryč, musím utéct před tím hrozným Strachem. Tak, jak to dělám celý život.. Musím odvést pozornost někam jinam. Nejde to, sakra.“ Nedokázala jsem se na Strach ani podívat, utéct jsem ale nemohla, seděla jsem jako přikovaná k zemi a nemohla svým tělem pohnout. Něco mě táhlo jít do středu toho Strachu, té příšerné bolesti. Není úniku. V tu chvíli jsem Strach uviděla před sebou, donutila jsem se podívat se do jeho očí. Tvář, která mne prve tak vyděsila, se změnila, Strach už nevypadal tak nebezpečně, tak démonicky. K mému velkému údivu mě tentokrát nepřišel mučit, ale chtěl mi ukázat, proč se ve mně usídlil a ničil. „Přišel jsem k tobě ještě v době, kdy jsi byla malinká holčička, abych tě chránil před bolestí, přišel jsem jako přítel, ne jako vrah tvé duše, kterým jsem se ale nakonec stal. Mým úkolem bylo, abys neupadla v nebezpečí. Pak ses mě ale začala bát a já se vymkl kontrole. Už jsem tě nechránil, ale ubližoval. Svým děsem jsi mě po léta krmila a já rostl a rostl. Dávala jsi mi tolik pozornosti, až jsi mi nakonec dovolila, abych tě zcela ovládl. Mé poslání je však právě v tom, abys pochopila. Abyses ode mne osvobodila a mohla vzlétnout jako ptáček. Musíš žít, dát světu své poselství, své světlo. Musela jsi mne poznat v celé mé hrůze, abych mohl v pokoji odejít.“ Chvíli jsem nebyla schopna slova. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak moc a jak snadno jsem se nechala ovládat. „Strachu, já už se ale nechci bát, kvůli tobě nemůžu žít!“ „Teď ses na mě konečně odvážila podívat, rozplynu se. To, na co se podíváš, na co padne paprsek světla, přestává existovat. Největší strach způsobuje útěk před ním. Gratuluju, nyní jsme zase přátelé, ale nesmíš zapomenout, čeho jsem schopný, když mě budeš příliš krmit.“ Obrovský kámen mi spadl ze srdce. Roky jsem ho v sobě nosila a už si jeho tíhu ani neuvědomovala. Když kámen spadl, když jsem se se Strachem usmířila, mohla jsem létat. „Děkuji ti Strachu z celého srdce, moc jsi mi pomohl.“ Dojetím jsem skoro ani mluvit nemohla. A Strach mi zamával, otočil se na patě a opustil své stanoviště. Konečně jsem se mohla nadechnout úplně volně, už nebylo čeho se bát. Chvíli jsem ještě seděla a kolébala se ve svém nitru. Bylo mi tam náhle krásně. Seděla jsem úplně tiše, tiše uvnitř. Ach to blahodárné ticho. Mysl ustala ve svém neustálem brebentění.
Nevím, jak dlouho jsem tam takto seděla, vteřinu, možná celé věky. Pak z nitra vyplula Neláska k sobě. Lekla jsem se. „Víš, proč jsem tu? Proč sis mě tak pěstovala?“ Zamyslela jsem se: „Ne, to nevím Nelásko, prosím, pověz mi proč.“ Neláska si přisedla blíže ke mně, snad abych ji lépe slyšela. „Přišla jsem, když jsi byla ještě dítě. Rodiče a jiní dospělí k tobě často mluvili, jako by tě neměli rádi takovou, jaká jsi. Chtěli z tebe vychovat dobrého člověka. Neuvědomovali si, že jsi už dokonalá taková, jaká jsi. A tak jsem přišla já, měla jsi pocit, že když budeš svá, nebudeš milována. Proto ses sama rozhodla, že nejsi hodna lásky a uvítala mě v sobě. Ale už mě nepotřebuješ, mé poslání bylo splněno. Poznala jsi díky mě, jaké to je být sama sobě nepřítelem. Ale také jsi díky této zkušenosti poznala, že milovat sebe samu je velké požehnání. Na světě jsme sami za sebe a pokud se má člověk rád, přijíma se se vším všudy, stává se život krásným a plný zázraků.“ „Máš pravdu Nelásko, teď to teprve vidím. Nepotřebuju tě víc. Vím, že jsem dokonalá, jaká jsem, můžu milovat sama sebe. A je mi v tom opravdu moc dobře. Děkuji ti Nelásko za vše, bez tebe bych si neuvědomila, co je to láska k sobě, děkuji!“ A Neláska, stejně jako Strach,mi zamávala a odešla.
Rozlil se ve mně tak nádherný klid a pokoj, který jsem ještě nezažila. Cítila jsem Boha v každé buňce svého těla. Cítila jsem vlastní esenci a dýchala zhluboka.
Přišlo ještě mnoho emocí, všechny mi trpělivě ukázaly, proč přišly, jak jsem si je v sobě pěstovala jakým způsobem mi ovlivňovaly život. Například Sebelítost je velmi ošidná emoce. Přišla jako poslední. Ukázala se mi jako můj utrápený odraz v zrcadle. Příliš se mnou nehovořila, jen mne nechala, ať si ji pořádně prohlédnu a já se rozplakala. S každou slzou se obraz v zrcadle měnil. Všechnu Sebelítost jsem ze sebe musela vyplakat. Pláč mě očistil nadobro.
Všechny emoce se se mnou rozloučily, protože jsem je konečně spatřila. Jaký to dokonalý klid a blaho. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že budu za peklo, které jsem prožívala tolik vděčná. Jak jinak bych mohla poznat ráj? Bez pekla přece nemůže být ráj, stejně jako světlo nemůže být bez tmy.
Konečně jsem začala chápat, o čem to mluvili květiny, Arzi, Shira, stromy. Jsem doma! Ve svém nitru jsem doma. Celou dobu, co jsem se dostala do tohoto podivného světa, jsem vlastně viděla to, co je ve mně ukryto za pohádkovou říši. A čekalo to na mě tak dlouho. Věděla jsem však, že bez toho pomyslného pekla, bych nikdy nemohla prožít tento ráj.
Otevřela jsem oči a přede mnou stála Shira, oči měla plné dojatých slz. Nebylo třeba slov, pochopila jsem.
Shira nebyla sama, přišlo mnoho dalších překrásných bytostí, aby mne uvítaly mezi sebe. Tleskaly a jásaly s tak nádhernou upřímností. Sama jsem plakala hluboce. Plakala jsem úlevou, štěstím a dojetím. Byla jsem plná lásky ke všemu a ke všem. „Ano, jsem tady doma.“ Řekla jsem a pochopila, že jsem se nezbláznila, neusnula, ani neumřela. I když svým způsobem vlastně umřela. Umřelo to, co nejsem já. Zůstala jen má podstata. Tento svět je skutečný. Vidím realitu takovou jaká je a miluji to. Bylo to tu celou dobu, ale nemohla jsem to spatřit až do této chvíle. Spojením se svou duší se otevřela nádherná tvořivost, intuice a dar soucitu. Všichni lidé si prochází svými cestami, svým labyrintem emocí. Tito lidé, kteří zatím nedošli až do svého nitra, mě nechápali. O spoustu přátel jsem přišla, ale je to tak v pořádku.
V životě i nadále zůstávaly různé nástrahy, abych sešla z cesty. Já už se však své duše nevzdám! Nesmíme zapomenout, že pohádky jsou skutečné.
