Padl večer a plíživě letní slunce se zachumlalo do peřin, zatímco Roman s Adrianou leželi v posteli a dívali se spolu na film, když v tom zazvonil telefon a Roman se líně natáhl na noční stolek.
„Píše Lukáš, jestli půjdeme na zábavu.“
„Já nevím, moc se mi nechce. Nemám moc ráda vesnické tancovačky.“
„Tohle je ale jako diskotéka, ve vedlejší vesnici. Věř mi, jedny z nejlepších akcí jsou právě tam.“ Prohlásil rozhodně Roman.
„Myslíš, že bychom měli teď utrácet za zábavu?“
„A za co jiného? Těch pár peněz nás nerozhází. Navíc dneska, když jsem byl za babičkou, dala mi tisícovku, takže máme něco málo na zbyt.“
„Romane, neříkej mi, že sis to vzal,“ přikryla si nevěřícně oči dlaní.
„Já babičku znám, i kdybych řekl ne, stejně by mi to vnutila. Po dobrém nebo po zlém.“
„A i tak to chceš hned utratit?“
„Miláčku, neříkal jsem ti přeci, že se nám rozjede brzy projekt s Markem? Přestaň být pořád taková negativní a trochu mi věř. Potřebuji vědět, že mě podporuješ a ne že si vedle tebe musím připadat jak malý kluk.“
„Asi máš pravdu. Já svoji intuici nikdy moc používat neuměla, takže abys věděl, nebudu už takový bručoun. Do teď jsme vlastně měli štěstí, tak bych za to mohla být vděčná, že jo? A navíc bude prima vypadnout z domu. Stejně se tu cítím blbě.“
„Vidíš, bezva! Takže já píšu Lukášovi, aby nás vyzvednul za hodinu?“
„Co bych dělala hodinu, prosím tebe,“ zasmála se Adriana a vyskočila z postele. „Víš, že se nemaluju, když už tak možná řasenku. S těmi vlasy nevykouzlím žádný zázračný účes a oblečení taky nevyměním. Nepočítala jsem s tím, že někam půjdeme a jestli se tu neobjeví nějaká zázračná víla kmotřička, která promění dýni v kočár a moje staré tenisky ve skleněné střevíčky, jsem bez naděje,“ zasmála se. „Půjdu takhle,“ na oko si oprášila seprané džínsy. „Takže mu klidně napiš, že může přijet hned.“
„No a nechceš si půjčit nějaká malovátka od mamky? Má toho spoustu. Určitě by ti půjčila i žehličku na vlasy, nebo-„
„Jo, nebo třeba i něco na sebe že?“ Uchechtla se. Při pomyšlení na to, že budoucí tchyně má váhu dvojnásobnou než ona, pochybovala, že by jí něco z tchynina šatníku padlo.
„Kašli na to, Romane, prosím. Vezmu si tohle tílko, to není vytahané, podívej a ty džínsy přeci taky nejsou tak zlé.“
„Ale nevynikne ti v tom ten pěkný zadek, co máš.“
„Tak to je smůla, asi bude muset ostatním zůstat ukrytý pod vytahanou džínovinou a jeho kouzlo budeš moct obdivovat až ty v noci.“ Políbila ho na tvář a vyšla z pokoje, seběhla po schodech a zamířila do koupelny v přízemí. Roman vyběhl za ní.
„Co tu dupete jak sloni?“ Vykoukla Romanova máma z obýváku.
„Jdeme na zábavu, mami. Přijdeme v noci. Pojedeme s Lukášem.“ Zahlásil Roman a prošel kolem ní do obývacího pokoje. „Táto, máš někde tu tyrkysovou košili?“
„Prosím tě, tu taťkovi nech! Vždycky si něco půjčíš a pak to nevrátíš. A když jo, je to polité nebo od něčeho pokecané.“
„Máš ji ve skříni nahoře,“ ukázal na skříňku nad televizí. „Ale budeš mi ji hlídat jako oko v hlavě,“ spiklenecky na něj mrknul.
„Víš, kolik stála?!“ utrhla se na svého manžela. „Tak já tu budu šetřit jako pitomá, abych ti koupila košili za nekřesťanské peníze, a ty ji zas tomu holomkovi půjčíš.“
„No tak mami, vrátím ji v pořádku, nemusíš se bát,“ políbil svou matku na tvář.
„A co ty, Adrianko, ty půjdeš takhle?“ sjela ji tchyně kritickým pohledem, ze kterého čišelo její opovržení tím, co má na sobě, jak je učesaná a upravená. Stála už „připravená“ mezi dveřmi se stříbrnou čelenkou v kudrnatých vlasech a nervózně si dala pramen vlasů za ucho.
„Tak já ani nic jiného nemám,“ sklopila hlavu a zahleděla se na špičky sešmatlaných vytahaných a o takové tři čísla větších pantoflí.
„Já teda nevím, ale aspoň namalovat by ses mohla. To ty se vůbec nemaluješ, co?“
„Ani ne, když už tak jen řasenku,“ pokrčila rameny Adriana a nenápadně se posunula šouravým krokem k Romanovi. „Já na to malování moc nejsem. Necítím se v tom. I máma vždycky říkala, že v tom pak vypadám jako… No jako štětka.“
„Prosím tě. Já se taky maluju a myslíš si o mně, že tak vypadám?“ mávla rukou Romanova máma. „Koukej si půjčit nějaké šminky v koupelně. Přeci musíš nějak vypadat, když jdete mezi lidi.“
„To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou. „K vám to líčení prostě nějak sedí.“
„Velký houby, tobě bude sedět taky, utíkej,“ ukončila rázně debatu a Adriana upřela své velké lesklé modré oči na Romana, který ji jen poplácal po zadku, aby ji vybídnul k tomu, co před chvilkou zavelela jeho máma. Adriana tedy poslušně vyšla z obývacího pokoje a zamířila znovu do koupelny. S roztřesenými prsty se dotkla toaletní taštičky a vytáhla první malovátko, které čouhalo ven. Cítila se nepříjemně, neměla ráda sahat na cizí věci, hrabat se někomu v soukromí a už vůbec neuznávala to, aby ji někdo poučoval o tom, jak má vypadat, co nosit a jak se chovat.
Otevřela řasenku a podívala se na sebe do zrcadla. Byla červená, jako kdyby dostala horečku, ale věděla, že je to jen vnitřním rozčilením.
„No tak, no tak, Adriano, ona to s tebou myslí dobře. Prostě jen chce, abys byla pěkná holka. Třeba je to začátek vašeho vztahu. Když se přijmeš víc jako ženská, třeba si budete mít víc o čem povídat a změní se to,“ šeptala si potichu a jak lepila obličej na sklo, celé ho zadýchala.
„Co si to tu brebentíš?“ Ozval se za jejími zády Romanův hlas a ona se tak lekla, až si přejela černou barvou přes celé čelo.
„Páni, vzala jsi to líčení vážněji, než jsem očekával,“ zasmál se při pohledu na její pokreslený obličej.
„Ha ha, vyděsil jsi mě.“ Odbyla svého partnera a horečnatě se rozhlížela, kde najde odličovací tampónky a krém. „Jsem z toho nervózní.“
„Nebuď, věřím, že až se namaluješ, budeš ta nejkrásnější holka v sále.“
„Jo, tak to určitě, jsi kecka.“
„Možná, ale to nemění nic na tom, že spolu s rtěnkou a trochou stínů, vynikne tvůj pěkný obličej.“
„Nejsem na takové okázalé líčení zvyklá. Rtěnku jsem snad neměla nikdy. Když už tak lesk na rty, ale rtěnku určitě ne. A dívej, tvoje mamka tu má samé červené křiklavé… To se ke mně vůbec nehodí.“
„Mamiii!!! Mami můžeš na chvíli?!“ Zahulákal znovu Roman a Adriana sebou opět polekaně škubla.
„Co blázníš? Nech toho, půjdu bez rtěnky, to je dobré.“ Mávala na něj zběsile rukama a znovu zrudla. Poslední o co stála, aby se zase dostala do cesty jeho matce. Jestli si kdy má zvyknout na její dirigentskou povahu, určitě se to nestane ze dne na den.
„Copak?“ Vřítila se do maličké koupelny a její korpulentní tělo zabralo celý rám dveří.
„Adriana neví, jaký odstín by se k ní hodil, tak jsem si říkal, že bys jí mohla poradit.“
„Tak ukaž,“ vzala si kosmetickou taštičku a vyhrabala z ní pár věcí a pak začala Adrianu líčit. Ta stála jako přikovaná a nevydala ani hlásku. Krve by se v ní nedořezal, nedovolila si vzdorovat ani se pohnout. Pak si vzala do ruky pěnu na vlasy a pročechrala je Adrianě, aby se pěna dostala rovnoměrně všude. Nakonec jí vyndala čelenku, vlasy kulatým kartáčem a fénem vyčesala do rovna a píchla jí na ofinu pírko.
Adriana poslušně poděkovala a podívala se na Romana, který se souhlasně usmál.
„Vidíš, jak ti to sluší. Neboj, já tě naučím, jak se máš líčit a česat. Mám i laky na nehty, tak jestli chceš, můžeš si nějaký půjčit.“
„Mami, myslím, že už budeme muset jít. Lukáš tu bude za pár minut a nechci zdržovat.“
Romanova máma se tedy s pozvednutým obočím zahleděla na Adrianiny nehty, které měla ostříhané na maximální možnou úroveň bez jakékoliv známky lakování a otočila se na podpatku.
Adriana se podívala do zrcadla a zaleskly se jí slzy v očích.
„Paráda, co?“ Zareagoval Roman, který si její výraz vyložil jako dojetí nad úžasným výtvorem.
„No, paráda,“ polkla slzy Adriana a v duchu se proklínala, proč jen nedokázala říct ne. Copak to bylo tak těžké? Vlastně ano, než riskovat hádku a kazit si další dva dny společného víkendu. Zkrátka to nějak musí vydržet, i když si připadala jako úchylný transvestita. Jestli měla někdy komické představy o tom, jak by asi vypadal nalíčený Snape – profesor z Harryho Pottera, rozhodně se podobaly tomu, co viděla ve svém vlastním odrazu.
Jindy kučeravé černé vlasy jí teď splývaly okolo štíhlého bledého obličeje a dávaly vyniknout jejímu dlouhému nosu. Celou „nádheru“ nezachránily ani indigově modré stíny a rudá rtěnka a Adriana se modlila, aby venku bylo dostatečné vedro a vlhko, které její čerstvě narovnané vlasy zase zvlní.
„Počkej mě venku, prosím, já si jen trošku upravím tu sponku a půjdeme,“ poslala Romana na chodbu a rychle si napatlala krém mezi čtyři odličovací tampóny, které pak slepila k sobě jako makrónky a nacpala si je do kapes. Hodlala se téhle příšernosti zbavit hned, jak bude mít příležitost.
