Prostorné, vzdušné, nablýskané bydlení. Na velkou kuchyň s oddělenou spíží navazuje prosvětlený obývák. Mezi ložnicí a dětským pokojem se nachází pokoj pro hosty se dvěma velkými okny. Z technické místnosti vedou dveře na prosluněnou úhlednou zahradu s čerstvě posekaným trávníkem. Vůně květin. Okenní rámy jsou sladěné se zárubněmi a dveřmi, nábytek je světlý, moderní, praktický. Spousta úložného prostoru a zároveň mnoho designových prvků, na něm akurátní množství dekorací. Vůně novoty a zároveň pečlivě vybrané aviváže z čerstvě vypraného prádla. Dokonalost.
Přesně takhle nevypadá můj byt.
1+1 nebo 2kk, nevím. 8 let mého života na 32 metrech čtverečních. Malý byt, kde chybí chlapská ruka, té ženské je tu přehršel (to slovo jsem si musela googlit, abych zjistila, jestli opravdu existuje a nejedná se jen o mou zkomoleninu).
Tak holky.. Mám pidichodbu, kam jsem kupodivu nacpala botník, komůdku, nástěnný věšák obklopený všemožnými svršky (než se odhodlám oficiálně/vědomě směnit sezóny, nemá to už smysl). Z ní vstoupíte dveřmi do koupelny a nebo volným průchodem do kuchyně (kuchyňský kout a nenásilně přepažená jídelní část). Z ní už jsou dveře jen do ložnice. Tečka. I když, možná bych ještě doplnila, že je tu aktuálně vecpaná home office. Kuchyňským stolem provizorně přisunutým ke zdi si blokuji i skříň, abych mohla komodu z ložnice přestěhovat ke třetí straně stolu – více odkládacího prostoru pro papírování, kompatibilnější výška. Počítač, obří monitor, můj notebook, hromada papírů, hrníčky od kafe, vody, kalendář, aktuálně sklenka s vínem a miska s brambůrkami. Jestli oplýváte obrovským množstvím empatie, představivosti a telepatie (oproti mým příšerným popisovacím vlastnostem), říkáte si.. Když je z jedné strany stůl opřený o skříň, z druhé o stěnu a na třetí straně je nalepená komoda.. Kde jsou ty tři židle, které tam původně byly? .. Všude, kde se na zbytku z 32 metrů čtverečních dá.
V prvním odstavci jsem popsala, jak bych si měla přát, aby vypadalo moje bydlení. Jeden čas jsem si myslela, že si to přeju. No možná jo, třeba je to můj sen, který ale vzhledem k aktuálním možnostem vytěsňuji.
Jsem z poměrně puntičkářského a povrchního prostředí (to “povrchní” se mi nepíše snadno). Od 14 let jsem žila jen s mamkou ve velkém vyšperkovaném baráku. (Do 14 let ve standardním panelákovém bytě i s tátou). Mamka je skvělá, ze staré barabizny udělala nádherný útulný domov. Ale na lednici se nesměly dávat magnetky. Na zdech nebyly zarámované fotky rodiny. Nenašly byste tu zbytečnost, která by tu byla jen tak pro radost, pokud neladila s interiérem.
V té době jsem si to neuvědomovala, ani mě to nenapadlo.
Sedím si doma v pátek večer, po náročném týdnu (stres v práci, nabourání mého zaparkovaného auta, pár vztahových nepříjemností, nijakost, rezignace, únava..). Poklidila jsem homeoffice, zase se to tu zútulnilo. Sedím v koutě kuchyně, ze kterého vidím na celou místnost a zároveň do chodby, otevřenými dveřmi do ložnice, v periferním vidění mám okno se závěsy a parapet se dvěma drobnými kytkami v květináčích. Popíjím vínko, kouřím elektronickou cigaretu.. Mám zhasnutá všechna světla, díky dvěma hořícím svíčkám a zapnutému notebooku vidím vše, co potřebuji. Například víno a brambůrky. Taky vidím mnoho turistických známek pověšených na dřevěných laťkách na zdi, které jsem si sama nasprejovala do barvy nábytku. Na lednici jsou poměrně chaoticky rozmístěné obrázky od mého pětiletého brášky (taťka má mladší manželku) připevněné magnetkami z míst, které jsem navštívila. Dohlédnu na obrys několika zarámovaných fotek na zdi. Vidím dekorace, které se mi začaly líbit až časem, až když jsem si uvědomila, že mi je daroval člověk, kterému na mě záleží. Chtěl mi udělat radost. Nad dveřmi do ložnice mám .. Holky .. Mám nad nimi hrozně kýčovité hodiny. Samy o sobě asi nejsou tak hrozné, ale v té mé směsce tady.. Každopádně tu musí být. Jiné nechci.
Desítky měsíců zpět.. Vyspával v ložnici náročnou noc (spousta vína, ponocování, hudba, povídání, krásný intenzivní sex). Já – ačkoli si ráda pospím – byla naprosto probraná a přemýšlela, co udělám k snídani. Je u mě zase chlap, který má pro mě slabost, ale zároveň se nechce vázat. A já mu – po mnoha propovídaných nocích a několika letech (hlavně přátelské) známosti – rozumím. Nic mu nezazlívám. A zároveň se sebou nenechávám vorat. Ale .. Pořád je ve mně nějaký pud .. “pojď mu dokázat, že jsi hospodyňka (nejsem), se kterou by mu bylo třeba dobře..” Ačkoli sama nesnídám, jela jsem do nákupního centra, kde jsem posháněla snídani, nějaké maso a další ingredience na oběd. Nevím jak se to stalo, ale v takovém tom elánu “starám se o chlapa a o domácnost” jsem popadla plastové nástěnné hodiny s levandulovým motivem. K tomu taktéž umělohmotné prostírání, které jsem dodnes ani jednou nepoužila.
Když se probudil, myslím, že už jsem měla připravený kromě snídaně i vlastnoručně vymačkaný džus z pomerančů. Nevím jistě, jak to ráno probíhalo, vybavuji si jenom jeho výmluvný výraz, když jsem na něj nadšeně vytasila ty hodiny. Přitloukl hřebík, já je pověsila, zasmáli jsme se u kočkování při štelování “jak rovně? Vždyť je to uplně šejdrem, ty to nevidíš?” .. Věděla jsem, že se mu ty hodiny hnusí, ale že to toleruje – nemyslím tím, že to překousl, protože s nimi nemusí žít – ale že to prostě bere, respektuje. Že mě má rád (jako člověka) a tak se (mi) mile směje, je nad věcí, přijde mu to tuším trochu debilní ale zároveň roztomilý a tak mě nechá se radovat z maličkosti. Holky, tohle já neberu jako samozřejmost. Ten chlap mohl předstírat, že jsou ty hodiny OK, aby měl klid a nebo se mě mohl nechápavě zeptat, proč jsem něco tak kýčovitýho kupovala.
Jakkoli těžko se to vysvětluje a hlavně chápe, tenhle vztah, ač je pro mě často bolestivý, je skvělý. Ty hodiny nesundám.
Tak si pořád sedím doma a jsem hrdá na to, kde bydlím – jsem pyšná sama na sebe, na to co jsem si tu vybudovala. Přestávám chápat, proč se sem stydím zvát kamarády/rodinu. Obavy “je to tu malé, nesjednocené, nemoderní..”.. Se mi teď zdají zbytečné. Takhle žiju, takhle se mám, nemám sterilní uspořádané obydlí.. Mám útulné zázemí plné vzpomínek, emocí, pohody.
Možná se vracím do dětství, kdy jsem hrozně záviděla své kamarádce, že si může na nábytek lepit plakáty a samolepky, na okna obrázky z barev na sklo, vystavovat své výrobky z keramiky. Plním si sen, akorát v dospěláckém provedení. Ve svém pronajatém pidibytě.
Napadá mě, že možná i proto tu nechci mít nikoho jiného, než ty nejbližší, ty, kterým stoprocentně věřím. Když je pustím sem, pustím je do svého nejintimnějšího soukromí, které není schované někde v prostorném, vzdušném, nablýskaném bydlení.
