Milá Maminko,
když mi bylo 5 let, začali jste řešit rozvod s mým tatínkem. Jediné co si pamatuji je paní pod balkonem, za kterou na tajňáka chodil a tvůj pláč v ložnici v panelákovém bytě na konci sídliště. Vždy, když byly zavřené dveře do ložnice jsem věděla, že je ti ouvej. A jako malá holka jsem nedokázala ty dveře otevřít.
Vlastně ty dveře zůstaly zavřené již napořád.
Já jsem Ti nikdy nedokázala říct své pocity, protože jsem se vždy snažila tě chránit, aby tě již nic nebolelo a časem nám to přešlo přes takový zvyk, nevyjadřovat emoce a nesdělovat si nic co cítíme. Teď, když sedíme u kafe a bavíme se o počasí a o tom, co budeme vařit zítra, vidím, jak moc obě chceme říct mnohem víc, ale prostě to neumíme. Jak moc je nám to oboum líto, ale z té jinak ,,nevymáchané pusy” nevyleze ani slovo.
Proto jsem se rozhodla se z toho vypsat alespoň těmito dopisy pro Tebe.
Navždy, Tvá jediná dcera.
