Píše se rok 1993 a já se ocitám kromě svobody také v nové dimenzi. Stojím před obrovskou tabulí odjezdů autobusů na hlavním autobusovém nádraží Ria de Janeira! Vedle mne můj přítel Luka, který za sebou vleče ruksak o 80 litrech. Náš batoh – obrovský obal na padák, jsme si sbalili s tím, že se do Evropy už nikdy nevrátíme. Je v něm celý náš život. Je nám oběma 24 let.
Je 5 hodin ráno a jediný člověk, „kdosi“ z jihu Brazílie, jehož číslo máme ani nevím odkud, nebere telefon. Není divu, je 5 hodin ráno! Stejně se mi tam moc nechce, slyšela jsem o jihu, že je hodně evropský a proto přeci neletím do Brazílie!
Luka si odskočil na toaletu a já hlídám batoh, který by stejně kvůli jeho váze hned tak někdo ukrást nemohl. A tak stojím před tou obrovskou tabulí a zírám:
Rio – Manaos 78 hodin
Rio – Salvador Bahia 24 hodin
Rio – Belém 44 hodin…
Cože????
Vnímám, že tady se budou mít věci jinak…..asi poprvé si uvědomuji, jak je Brazílie obrovská. Před odjezdem jsem si nepřečetla žádného průvodce, o ničem se neinformovala, snad jsem se ani nepodívala pořádně na mapu! Ach můj bože, opatrujte nás všichni svatí! Kolem mne ranní švitoření veselých brazilců. Nádražní hala se čím dál víc naplňuje a ve vzduchu se míchá vůně kávy s naftou. Trochu se bojím, že ukradne někdo mne. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí tmavé pleti pohromadě.
„Ok, co budeme dělat“ ptá se po návratu Luka se širokým úsměvem , otírajíce si ruce o kalhoty.
Ukážu na tabuli za námi a prohlásím, že bych jela někam na sever a že nechci žádné velké město. Přitáhli jsme batoh k okénku s prodejem jízdenek, kde se na mne usmívá mužská snědá tvář.
„Porfavor, chceme jet tam, kde je Brazílie nejbrazilštější“ trochu naivně, ale perfektní španělštinou pronáším svoje přání. Před očima se mi promítají scény z karnevalu v Riu, které jsem jako malá holčička viděla v naší socialistické televizi a od té doby si byla jistá, že jednou do Brazílie určitě pojedu. Proto jsem ani neměla potřebu se nějak informovat. Brala jsem tu cestu jako osud, jako cestu domů.
Ten neskutečně sympatický člověk v okénku okamžitě věděl, co hledám a kam nás poslat. Usmál se ještě víc do široka a říká: „ Ai Menina, to musíte do Bahia!“
„ Kam prosím?“ přihlouple se znovu ptám a asi se tak i tvářím.
„ Bahia! Salvador da Bahia!“ snaží se jasně artikulovat ten sympatický mulat a trochu i křičí.
„OK! Tak dvě jízdenky prosím“
„ V 7 jede autobus do Porto Seguro, to je na jihu státu Bahia, je tam krásně“ usmívá se můj spasitel a já ochotně přitakávám „ Bueno, tak tam ! Dvě jízdenky prosím. „
Jsem šťastná, že už budeme v autobuse a konečně se prospím a je mi v ten moment docela jedno, kam že to jedeme.
Můj kamarád z okénka na jízdenky zvedá palec nahoru a já si naivně myslím, že je to proto, že jsme mu sympatičtí.
Cesta autobusem trvala celý den a noc. Nejdřív jsem pozorovala z okna slamy Ria a byla ohromená a fascinovaná jejich architekturou a velikostí. Nebralo to konce. Potom náš autobus opustil město a já konečně usnula. Probudila jsem se až byla tma a autobus stál kdesi, pro mne v hlubokém pralese, na odpočívadle s malým barem. Ospalí cestující žvýkali na svých sedadlech sendviče. Plechovky od koly vyhazovali z oken přímo do lesa a já si znovu říkala: oukej, tak tady se věci budou mít jinak.
Po dalších hodinách spánku a jízdy po hrbolaté cestě bez asfaltu, jsem se probudila nad ránem. Odhrnula jsem závěs, les kolem nás se právě probouzel. Pára vystupovala z mokřin mezi stromy směrem nahoru, ptáci křičeli. Světlo bylo olivově zelené, matné a dech beroucí.
Asi po půl hodině jízdy tou pralesní nádherou, jsem nemohla uvěřit svým očím: kde se vzal, tu se vzal, mezi tou předimenzovanou vegetací – fotbalový plácek a na něm parta polonahých a bosých mužů honili mičudu při vycházejícím slunci. Pocítila jsem cosi božského, nepopsatelná radost, která vládla tomuto místu a okamžiku mne absolutně pohltila. Jo, to je ono! To je to, co hledám. ******
