Jezdíte vlakem?
Já jezdila od malička na chalupu tím starým panťákem. Tdntdn, tdntdn *smile*
Teď se učím rychlíky. To jsou nervy vážení *smile*
Už to začíná u cedule odkud vlak jede, vždycky na to vejrám a říkám si, že být sama na letišti, rozbrečím se, volám taxi a jedu zpátky domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny…. 🙂 Když už najdu nástupiště, jsou tam napsané tři vlaky?! „Prosím vás slečno, jede tohle směr Brno?“ „Nene, já tady čekám na Liberec.“ „Aha.“ Rozhlížíme se už vyplašeně obě. Slečna zjišťuje, že stojí blbě ona, zaplať pánbůh, že ne já *smile*
Následuje kapitola dveře. Když to má čudlík, je vyhráno, jak to má ale tu retro kliku, začínám se hroutit. Když jsem na peroně, tak to on většinou někdo vystupuje nebo je tam nějaký spolucestující, takže dělám, že na někoho jenom čekám, smrkám, zavazuji si tkaničku nebo tak něco a on někdo vždycky otevře. Ale při výstupu?! Bohajeho, jak tam nikdo není, jsem v prdeli. Tuhle jsem zpanikařila, že to nestihnu otevřít a lomcovala jsem s tím ještě, než vlak přistál, takže jsem to zašprcla úplně, páč je tam nějaká ta pojistka a musela letět do jiných dveří. Ne, to není žádná legrace přátelé, protože stojím v rychlíku, a další zastávka je třeba Krakow nebo Žilina, a to je od Kolína víc než coby kamenem *smile*
Včera jsem nastoupila do vlaku. Po tom, co jsem se 50x přesvědčila na blikající ceduli u dveří, kam ten vlak jede a přes jaké stanice, jsem se pohodlně usadila. Bylo to tam pěkné, čisté sedačky, závěsy, wifi, rozkládací stoleček,… Říkám si, no, tak se český dráhy konečně pochlapily s těmi vlaky, když už platím kilo, tak aspoň to má nějakou kulturu to cestování… Po 15 minutách přijela paní průvodčí s vozíčkem plným vod, kávy, zákusků a baget… A vyhodila mně o 3 vagony dál, že sedím v první třídě 🙂
Když jsem překonala ten adrenalinový zážitek přelejzat mezi vagonama a dostala se mezi prostý lid, do potemnělého vagonu, byl tam nějaký pikolík s vozíčkem, na kterém měl už jenom vodu a já přes něj nemohla projít, nakoukla jsem tedy do kupé, ve kterém byla úplná tma, světlo jen z uličky. „Můžu k vám?“ špitla jsem? „Pojďte“, pozvala mně spodina *smile*Vešla jsem do tmy a šlápla hned dvěma lidem na nohy. Dosedám a omlouvám se, že jsem je pohamtala, ale že prostě nic nevidím. Nevadí, povídá stařec páchnoucí močí naproti mně, vešli jsme sem stejně, jako vy. Koukám na hodinky, zbývá 13 minut, to dám 😀 Při výstupu jsem si posvítila mobilem, rozloučila se a těšila se na čerstvý vzduch. Dneska ráno jsem vlak pro změnu nestihla, čekali jsme cestou na nádraží u závor a vlak frnknul o 2 minuty. Předsevzetí už konečně přestat žrát to sladký 😀 tedy vzalo za své a já šla pro kafe do automatu, v pekárně si koupila muffin a čekala na další vlak. Ve vlaku usedám, usrkávám přeslazenou kávu a koukám na kelímek se značně příhodným názvem – zimní radovánky 🙂 Úplně nevím, jestli se v dnešním zimním ránu radovala i ta paní, které jsem v Praze, při oblékání trošičku nakouřila pěstí, ale říkala, že se nic neděje, když si rovnala brýle *smile*
Už teď se těším na odpoledne, co mně zase čeká a vy se taky těšte 🙂
