Je léto. McDonald u dálnice. Do restaurace vchází pár. Táhne jim na 40. Pán s kojencem ve vajíčku se tváří trochu jako blbeček. Za ním postává manželka a já už chápu, že se pán netváří jako blbeček, ale že si připadá jako blbeček, protože už neví, co by měl udělat. Jeho žena se tváří lehce zpruzeně a něco nespokojeně gestikuluje. “Á jé, první dítě a kolem mě se točí svět…” napadá mě, ale něco tu nesedí. Vzápětí se dovnitř vřítí další dvě děti. A teď mi to dochází. To, co tu nesedí. Víte, jak se pozná trojnásobná matka?
Tak předně kojenec nemá všechno nové a nejmodernější. Ne. Prostě se posbírá to, co doma zbylo, pohlavně se to nějak vyladí. Po dvou dětech víte, že to na těch pár měsíců nemá smysl. A že kdybyste měli vybrat to nejlepší a nejmodernější, tak se z toho po… Měsíce pročítáte popisy, recenze, zkušenosti, zkoumáte fotky, jdete si to do krámu vyzkoušet, a nakonec stejně máte doma něco, co vás jednou denně dožene k šílenství. Takže třeba krásná vytuněná autosedačka – vajíčko. Jakmile v ní máte mimino, zjistíte, že je příšerně těžká. Nebo kočárek, kde se řvoucím miminem v náručí zjistíte, že všechno, co zrovna potřebujete odklopit či sklopit, vyžaduje obě ruce. Za to bych vraždila.
Trojnásobná matka nemá novotou zářící přebalovací tašku plnou lahviček, ubrousků, úhledně stočených deček, kousátek, křupinek a zdravých svačinek pro čerstvě narozené miminko, ale kdo ví, štěstí přeje připraveným. Trojnásobná matka většinou nemá přebalovací tašku, protože čím větší taška, tím víc bordelu v ní taháte. Pokud přebalovací tašku má, pak v ní najdete nejspíš úhledně posmrkané kapesníky, stočené účtenky z obchodu, obaly od nezdravých svačinek a spoustu bordelu, co s sebou tahá už od předchozích dětí. Většinou s sebou ale má prostě jen peněženku, klíče, telefon a ty pečlivější ještě plínky. Samozřejmě trojnásobná matka by vám dokázala vyjmenovat milion věcí, které se hodí nosit v přebalovací tašce, když máte malé děti, ale trojnásobná matka je ráda, že s sebou vzala ty tři malé děti. Zbytek se nějak vyřeší.
Trojnásobná matka má umyté vlasy. Ale stejně vypadá “jetě”. Narozdíl od prvorodiček totiž ví, že kdyby na hygienu čekala, až žádné dítě nebude plakat, vztekat se, něco chtít a tak, neumyla by se nikdy. Taky je překvapivě dobře oblečená, protože čekat na lepší oblékání až děti vyrostou, tak většina garderóby vyjde z módy. Ovšem někde bude mít flek. Počet a povaha záleží na věku dětí. Například skladba půl roku – dva roky a pět let zaručuje, že na zádech máte křupku, na stehně nudli a na ruce razítko, případně zubní pastu na svetru. Trojnásobná matka většinou není namalovaná. Rozhodně ne proto, že by potřebovala světu ukázat, jak to má těžké nebo jak je krásná. Prostě to nestihla. Někde v té potencionální přebalovací tašce či pravděpodobně jiném zavazadle bude řasenka nebo rtěnka, kdyby náhodou byl čas… U zrcadla ve společnosti upravených stylových žen se zastydí, ale nakonec si řekne, že pořád vlastně vypadá líp než některé nenamalované hollywoodské herečky v bulváru, tak co.
Trojnásobné matce je jedno, že je v mekáči. S prvním novorozencem si slibujete, že nikdy nikdy nikdy. S druhým slevíte na občas se může. Se třetím jste prostě ráda, že nemusíte vařit, že děti něco snědí, a pokud nesnědí, není to tím, že vaříte hnusně. Taky se tu jídlo neválí jen pod vaším stolem. Taky jste tu většinou tak krátce, že ani nedojde k tomu, aby to děti v průběhu pobytu z té země taky dojely.
Ano, trojnásobná matka je trochu zpruzelá a manžel trochu jako blbeček, protože u třetího dítěte už musel pochopit, co to je mít děti. Ani ti nejotrlejší už nepoužívají fráze typu “TAK já TI je pohlídám” nebo “TAK já TI je nakrmím”. Ani není třeba dlouze debatovat, zda by tedy mohl ty děti pohlídat nebo nakrmit. Prostě musí. A tak trpělivě čekají, přenášejí, podávají, objednávají, a na tváři ten blbečkovský klid, protože prostě za to všechno tak trochu můžou. Jako jo.
—
Sedím v kavárně a čekám, až starším dětem skončí kroužky. Jsem upatlaná od jogurtu, zrovna zjišťuju, že jsem nevzala náhradní plínku a závistivě pozoruju mladinkou maminku a její sestru u vedlejšího stolu. Popíjejí kapučíno, fotí se na Instagram a debatují o obsahu lepku v místním dortu, protože “s lepkem prostě nadobro skončily”. Dveře rozrazí paní s kočárkem. Přebalovací taška, lodičky, elegantní oblečení… poněkud staromódní… Na prahu se jí vyzuje lodička, taškou se zasekne v zavírajících se dveřích. Ječivým hláskem udává intrukce dvěma svým dětem, jednou rukou se snaží přetáhnout mladšímu synovi přes hlavu tričko a druhou hledá v tašce přiskřípnuté mez dveřmi cvičky a do očí jí přitom padají prameny mastných vlasů. Ta už má totiž dětí sedm. Vedle ní jsem i já vystajlovaný zenový mistr.
Když v autě zapnu dětem všechny tři pásy, přijde mi ta naše rodina vlastně taková malá, tichá, sterilní. A tak odjíždím s předsevzetím, že kdykoliv budu mít chuť pindat nad těžkým osudem, vzpomenu si na sedm dětí a budu se prostě trochu víc snažit.
U pokladny v Albertu pak ale pro jistotu rudá až na zadku sahám po kondomech extra safe…
Photo by Artem Beliaikin from Pexels
