Znáte také TY povzbudivá moudra?
– Co Tě nezabije, to Tě posílí!
– Všechno je záležitost pozitivního myšlení a myšlenek!
– Všechno je ve Tvé vůli!
– Špatná karma!
Jenže – dostali jsme se na dno, nesplnilo se naše očekávání nebo se nám nedaří ve vztazích, v práci či ve zdraví.
Tyhle „rádoby“ povzbudivé věty najednou nefungují a jsou spíše trapné.
A proč?
Protože všude kolem sebe slýcháváme, jak máme být úspěšní, krásní, jak se máme mít rádi …
Moderní doba nás připravuje pouze na cestu vzhůru a my si neuvědomujeme, že tahle cesta je mnohdy trnitá a hodně často také dlouhodobá.
A když se nedaří, neumíme a vlastně ani nejsme připraveni na fičák z kopce dolů.
Raději zvolíme sebekoučování, čtení v moudrých knihách, vybičovávání se k pořád větším a náročnějším úkolům. Chodíme na seberozvojové semináře k různým pseudoodborníkům neb je jich všude dostatek, čteme srdceryvné citáty a podmaňující články, ve kterých se nacházíme a utvrzujeme se, jak nás chápe někdo jiný, a když k tomu autor ještě přidá vlastní neochvějnou zkušenost, jsme v pasti a utápění se vlastní nedokonalosti…
Něco nás skutečně může povzbudit, ale většinou je to forma krátkodobé sugesce. Po čase se to rozplyne jak pára nad hrncem … a my jsme zase na bodu mrazu.
Daleko účinnější je (po nějakém životním či pracovním kotrmelci) začít skutečně od píky. Uvědomit si svoji sebehodnotu, sebeúctu a raději sestoupit o jeden schod níže, abychom postupně mohli vystoupat do těch pater, které jsme si určili.
Nepospíchat, poučit se z nezdaru, nelitovat se, ale přemýšlet v oddychovém modulu.
Plánovat si malé cíle, malé krůčky … dítě také hned neběhá. Rychlostí světla nedokážeme nic, jen se naše trápení a nezdary mohou prohloubit.
Moje rada je „NEPOSPÍCHAT.“ V klidu si promyslet, prodebatit s těmi, kterým důvěřujeme a nechat se obejmout od těch, které máme rádi … ne ne, neříkejte, že nikoho nemáte, protože každý někoho má … může to být čtyřnohý přítel nebo místo, kde je Vám dobře …
Tak já to zkusím … jo?
Pojďme pomalými krůčky do toho …
Stáňa, koučka a lektorka
Tyhle „rádoby“ povzbudivé věty najednou nefungují a jsou spíše trapné.
A proč?
Protože všude kolem sebe slýcháváme, jak máme být úspěšní, krásní, jak se máme mít rádi …
Moderní doba nás připravuje pouze na cestu vzhůru a my si neuvědomujeme, že tahle cesta je mnohdy trnitá a hodně často také dlouhodobá.
A když se nedaří, neumíme a vlastně ani nejsme připraveni na fičák z kopce dolů.
Raději zvolíme sebekoučování, čtení v moudrých knihách, vybičovávání se k pořád větším a náročnějším úkolům. Chodíme na seberozvojové semináře k různým pseudoodborníkům neb je jich všude dostatek, čteme srdceryvné citáty a podmaňující články, ve kterých se nacházíme a utvrzujeme se, jak nás chápe někdo jiný, a když k tomu autor ještě přidá vlastní neochvějnou zkušenost, jsme v pasti a utápění se vlastní nedokonalosti…
Něco nás skutečně může povzbudit, ale většinou je to forma krátkodobé sugesce. Po čase se to rozplyne jak pára nad hrncem … a my jsme zase na bodu mrazu.
Daleko účinnější je (po nějakém životním či pracovním kotrmelci) začít skutečně od píky. Uvědomit si svoji sebehodnotu, sebeúctu a raději sestoupit o jeden schod níže, abychom postupně mohli vystoupat do těch pater, které jsme si určili.
Nepospíchat, poučit se z nezdaru, nelitovat se, ale přemýšlet v oddychovém modulu.
Plánovat si malé cíle, malé krůčky … dítě také hned neběhá. Rychlostí světla nedokážeme nic, jen se naše trápení a nezdary mohou prohloubit.
Moje rada je „NEPOSPÍCHAT.“ V klidu si promyslet, prodebatit s těmi, kterým důvěřujeme a nechat se obejmout od těch, které máme rádi … ne ne, neříkejte, že nikoho nemáte, protože každý někoho má … může to být čtyřnohý přítel nebo místo, kde je Vám dobře …
Tak já to zkusím … jo?
Pojďme pomalými krůčky do toho …
Stáňa, koučka a lektorka
