Nedávno jsme viděli v televizi pohádku Sůl nad zlato, ovšem v trochu jiné verzi, než ji známe v ČR. Nikdy předtím jsem si tolik neuvědomovala, že vlastně ta podstata, o kterou tam jde, se může i běžně odehrávat v životech obyčejných lidí.
Zrovna v tom mém jsem zažila něco podobného. Člověk obvykle vyrůstá v rodině, do které se narodil. Nevybral si ji. Rodiče nás vychovávají nějakým způsobem, jako děti musíme poslouchat. Jenže pak vyrosteme a měníme se. Najednou se ocitneme v dospělosti a zjistíme, že chceme jít jinou cestou.
Já jsem našla třeba víru, která mé životní hodnoty dost pozměnila. A díky různým dalším okolnostem, životním zkušenostem a situacím, co jsem zakoušela, jsem byla najednou donucena se rozhodnout, zda žít dál tak, abych se zalíbila ostatním, nechala si diktovat nařízení od svého otce nebo se sebrala a vykročila s vírou do neznáma.
Vybrala jsem si tu druhou možnost. Cestu, která není lehká, vlastně je mnohem složitější, ale je moje a mojí rodiny, kterou mám teď já. Neznamená to, že by člověk měl odejít a zavřít za sebou všechny dveře, minulost, opustit rodinu a své sourozence. Ale je to o osvobození se, žít tak, jak to cítíme v srdci. Nenechat se ovlâdat. Někdy může být láska právě v tom, když dáme lidem volnost a svobodu se rozhodnout. K čemu je nám majetek, zlato a poklady, když se vytrácí ze vztahů láska, víra a respekt?
Je potřeba najít to, co je v životě opravdu důležité. Jen tak můžeme předávat dál svým dětem a lidem okolo nás radost. A o tom život je.
