Lucie Náhlovská pochází z Třebíče a vychovává s partnerem sedmiletého syna. Pracuje jako terapeutka, lektorka jógy a meditace, píše básně. Její životní dráhu ovlivnily tragické události, které ji potkaly. Když byly Lucii 4 roky, narodila se jí sestra a u maminky se v té době rozvinuly deprese, které ji provázely do konce jejího života. Lucie musela předčasně dospět a zvládnout nelehké životní výzvy. Na prahu dospívání jí zemřel otčím, který ji od dvou let vychovával.
Odešla do Brna, kde studovala a žila, poté pracovala ve Vídni jako učitelka češtiny. Ve třiatřiceti letech se jí narodil syn a v této době se stala svědkem tragického odchodu své sestry, která se nedožila třiceti let. O necelé dva roky později, se musela vyrovnat se smrtí maminky. Obě ženy pro ni byly velice blízké a jejich ztráta pro ni v životě znamenala zásadní zlom. Do toho se ještě musela starat o syna, který od narození do dvou a půl let téměř nespal. Zakusila tak dlouhodobou zkušenost fyzického a psychického vyčerpání.
Lucko, co nebo kdo vám pomohl překonat, respektive vyrovnat se s těmito tragickými událostmi, které následovaly v tak krátkém čase?
Vnitřně jsem věděla, že mi nikdo nepomůže. Měla jsem v sobě silný pocit, že to vše musím prožít a zvládnout sama. Ten dramatický sled událostí v poměrně krátkém čase byl opravdu velký nápor, ale úspěšně přežít a prožít se dá opravdu vše, byť to v danou chvíli tak rozhodně nevypadá. Věřila jsem, že nic netrvá věčně a že jednou to vše pomine. Důležité je, jakým způsobem se k dané situaci postavíme.
Nezabředla jsem tedy do role oběti a nešťastnice vláčené těžkým osudem. Rozhodla jsem se, pevně využít svou vnitřní sílu, kterou jsem v sobě pociťovala, a která je ukryta v každém z nás. Bolest a utrpení jsem přetavila v sílu, odvahu a tvořivost. Postupně přicházelo poznání toho, kdo jsem jako člověk. Nacházela jsem odpovědi na otázky, ke kterým bych se bez prožitých událostí zřejmě nikdy nedobrala. Všechna prožitá bolest tak pomalu odcházela, byl to postupný proces.
Právě na základě nelehkých životních událostí jste se začala zabývat studiem psychologie?
K psychologii a filosofii mě to hodně přitahovalo už na střední škole. Ještě více se to prohloubilo na fakultě. Byla to ale ve srovnání s tím, co jsem později prožila jako silnou vnitřní zkušenost, jen jakási intelektuální touha po vědění a znalostech. Po odchodu sestry jsme se odstěhovali z města na samotu u lesa. Spojení a sepjetí s přírodou a zahradou na mě mělo velmi pozitivní vliv. Měla jsem dostatek času a prostoru projít jakýmsi velmi autentickým transformačním sebe-výcvikem. To, co jsem znala z teorie, jsem prožívala na vlastní zkušenost. Spontánně přicházely mimosmyslové zážitky, mnohé uvědomění přišlo ve snech a symbolech.
Čemu se aktuálně věnujete?
Kromě pedagogické praxe se věnuji józe a individuálním konzultacím a terapiím. Setkávám se s lidmi, kteří by si rádi popovídali o tom, co je trápí a tíží. Témata jsou velmi různá. Nejčastěji je to stres, partnerské, osobní, rodinné i zdravotní problémy. Závislosti ve vztazích, pocit osamění, náročné životní události a traumata (úmrtí, rozvod, rozchod, nemoc, postižení, život s handicapem aj.)
Proč ženy Vaši pomoc vyhledávají? Z čeho pramení nejčastěji jejich problémy?
Některé ženy jsou se sebou nespokojené, nemají se rády, obětují se, neumí říct „ne – tohle mi ubližuje – nezlob se, ale to dělat nebudu“. Jsou nespokojené se svým tělem, nepřijímají se takové, jaké jsou, své problémy „řeší“ různě – alkoholem, přelétavými vztahy, uklidňujícími léky, touhou obklopovat se neustále někým a něčím, v neschopnosti být sama se sebou. Narůstající emoční hlad a touhu po lásce „zajídají“ a zaplňují své „vnitřní prázdno“ a pocit nespokojenosti a neúplnosti, něčím, co jim neprospívá.
Po zklamání ve vztahu k muži, se upínají k touze a přání, najít už konečně naplněný a šťastný vztah. Mnohdy ho nenajdou vůbec, nebo pokud ano, obvykle po velké zamilovanosti spadnou „růžové brýle“ a ocitají se opět ve stejné situaci.
Další častá nezpracovaná ženská témata jsou potrat, ztráta dítěte, nechtěné těhotenství, pocit viny, křivdy, nevěra, role matky – partnerky, pocit nenaplnění /prázdnoty, kariéra versus rodina, téma psychospirituální krize a jiné. Pracuji také se ženami, které to májí náročnější v oblasti výchovy a vzdělávání svých potomků a jejichž dítě je „jiné“ (autismus, ADHD, ADD).
Lucko, co byste poradila ženám, které mají za sebou řadu životních traumat, jak se s tím vším vyrovnat a naučit se být šťastná?
Šance na změnu a uzdravení tu je vždy, i když si myslíte, že to, co zrovna prožíváte, je nad vaše síly. Nepodlehněte tomuto omylu! Uzdravte zranění a bolest, kterou v sobě máte. Transformujte ji. Nedovolte, aby vás jakákoliv těžce prožitá traumatická událost pohltila a negativitou nasákla celý váš život.
Zaměřte pozornost na to, co podporuje život: na krásu, radost, poslouchejte oblíbenou hudbu, běžte načerpat sílu do přírody, pobývejte v blízkosti lidí, u kterých je vám dobře. Nezapomínejte na malé každodenní radosti vůči sobě i vůči druhým. Pečujte dobře o své tělo. Milujte sebe sama a poznejte, kdo jste. Vězte, že nic v životě není náhoda. Všechny události, situace a vztahy jsou vzájemně propojené. Přijímejte věci tak, jak jsou. Co odchází, nechte odejít, co přichází – přijměte. Nevzdorujte a nebojujte. Pak nikdy nebudete trpět a nebudete způsobovat bolest druhým.
Vaše pomoc spočívá například v metodě vzájemného dialogu s přirozeným uvědomováním. Jak to probíhá v praxi?
Člověk, který mě navštíví, se prvně vypovídá. Sdělí mi, s čím přichází, co ho trápí. Je fajn, když odhodí ostych, masky, nehraje žádnou roli, uvolní se a je takový, jaký opravdu je a jeden druhého můžeme vnímat jako sobě rovného. Jste vedeni k sobě, do nitra, kam se postupně, s každým, podle jeho „tempa“ a možností, dostáváme.
Pracujeme s celou škálou emocí a pocitů na fyzické úrovni. Myšlenky mají neuvěřitelný vliv na tvorbu chemických procesů v těle. Každý je zodpovědný za stav svého vědomí.
Jedná zenová moudrost praví: „Je-li vejce rozbito silou zvnějšku, život je zahuben. Je-li rozbito zevnitř, život začíná. Všechno velké vždycky začíná zevnitř“ a přesně tím „zevnitř“ se zabýváme.
V jakých situacích dokážete maximálně vypnout a relaxovat?
V přírodě, při četbě knih, při práci na zahradě, při poslechu hudby, když zpívám, maluju, tancuju – zkrátka vždy, když se mohu svobodně a autenticky vyjádřit. Velmi ráda se věnuji kreativním činnostem a tvoření, ať už je to dekorování, floristika, hraní si se slovy v podobě psaní básní a textů. Setkávání s přáteli, smích a radost jsou pro mě také formou uvolnění a relaxu. Užívám si a plně „vypínám“ ve chvílích ticha, kdy jsem sama se sebou.
