Lidský organismus má velmi propracovaný systém, který při permanentním přepětí a stresu dá povel organismu „zastav“ a pak už obvykle nezmůžete téměř nic. Prostě stojíte.

Lidský organismus má dva ochranné systémy.
První systém, se nazývá OSA HPA a jeho úkolem je monitorovat signály z prostředí, interpretovat je a organizovat určité behaviorální reakce (Behaviorismus – vychází z anglického behavior – chování) se zabývá naším chováním a činy ve světě. Vychází z prací Johna B. Watsona ze 30. let 20. století, který se experimentálně zabýval chováním myší v bludišti a svoje poznatky aplikoval na lidské jednání).
Když nervový systém rozpozná hrozící nebezpečí, takmobilizuje společenstvo buněk proti vnější hrozbě. Vzniká reakce, kterou možná znáte a říká se jí, bojuj nebo uteč.  Hypotalamus vyšle signál do hypofýzy „velící žlázy“. Hypofýza pak pošle informaci do nadledvinek a informuje je o nutnosti koordinovat reakci těla „bojuj x uteč“. Jakmile se spustí poplašné zařízení nadledvinek – stresové hormony uvolněné do krve zúží cévy zažívacího traktu a donutí tak krev poskytující energii, aby přednostně vyživovala tkáně paží a nohou, jež nám umožní vyhnout se nebezpečí. Toto se ovšem děje vždy, kdy zažíváme stres.
Druhým ochranným systémem těla je IMUNITNÍ SYSTÉM, který nás chrání před nebezpečím, jež má původ pod kůží. Například nebezpečí, které způsobují bakterie a viry.
Ovšem, když je mobilizován imunitní systém, spotřebovává mnoho z energetických zásob těla. Vzpomeňte si, jak se cítíte fyzicky slabí, když bojujete s infekcemi, jako je chřipka či nachlazení. Když OSA HPA mobilizuje tělo k obraně nebo úniku, tak hormony nadledvinek přímo potlačí činnost imunitního systému, aby se uchovaly zásoby energie pro přežití.  
Ve skutečnosti jsou stresové hormony tak účinné v omezení funkce imunitního systému, že je lékaři musí podávat pacientům při transplantaci proto, aby jejich imunitní systém neodmítl cizí tkáň.

Proč systém nadledvinek tedy OSA HPA vypíná imunitní systém? 
Představte si, že trpíte bakteriální infekcí. A teď si představte, že jak tak ležíte, začne hořet. V tuto chvíli se mozek musí rozhodnout, co představuje větší nebezpečí! Logické je, že vašemu tělu nepřinese žádný užitek, pokud zdoláte infekci, když dříve uhoříte. Proto mozek zastaví boj s infekcí a místo toho raději mobilizuje energii pro útěk z hořícího domu. Sekundárním důsledkem zapojení Osy HPA je, že přestanete bojovat s nemocí.

Aktivace osy HPA rovněž oslabuje schopnost jasně uvažovat.
Zpracovávání informaci v předním mozku, centru výkonného a logického uvažování, je podstatně pomalejší než reflexní činnost, která je řízena zadním mozkem. V nouzové situaci platí, že čím dříve jsou informace zpracovány, tím vyšší má organismus naději na přežití. Stresové hormony nadledvinek zužují cévy v předním mozku a tím omezí jeho funkci. Ve stavu nouze slouží cévní tok a hormony k aktivaci zadního mozku, který je zdrojem života záchovných reflexů, které nejúčinněji řídí ochrannou či útěkovou reakci.
I když je nezbytné, aby stresové signály potlačily činnost vědomé mysli a posílily šance na přežití, platíme za to cenu, snižuje se naše uvědomělé vnímání i inteligence (Takamatsu et al., 2003).
Systém HPA je skvělým mechanismem pro zvládání akutního stresu, ale nebyl navržen tak, aby byl neustále aktivní. V dnešním světě nemá většina stresových situací, s nimiž se setkáváme, formu akutních hrozeb, které dokážeme identifikovat, reagovat na ně a pokračovat dál. Jsme neustále pronásledování spoustou starostí, které se týkají našeho osobního života, práce, peněz, vztahů aj. Tyto starosti ovšem neohrožují bezprostředně náš život, nicméně aktivují osu HPA, což má za následek zvýšenou hladinu stresových hormonů.
Bruce H. Lipton to skvěle demonstroval na příkladu závodních běžců.
Na startovní čáře se řadí skupina sprinterů, jakmile uslyší pokyn „připravte se“, upraví si svůj postoj. Potom startér zavelí „pozor“ jejich svaly se napnou, těla uvolní adrenalinové hormony, které dodají jejich tělům sílu ke splnění namáhavého úkonu. Zatímco běžci očekávají povel „start“ jejich těla se napínají v očekávání. Při normálním závodu toto napětí trvá 1-2sekundy.
Kdyby ovšem povel ke startu nepřicházel, v tělech sprinterů by koloval adrenalin a jejich těla by byla unavená napětím. Během několika sekund se sprinteři z takového napětí zhroutí.  
My žijeme ve světě „POZOR.“ Naše každodenní stresory aktivují naše těla k akci. Na rozdíl od závodních běžců, stres v našem těle je uvolněn z tlaku vyvolaným chronickým strachem a obavami.

Dnes již není žádným tajemstvím, že téměř veškerá závažná onemocnění jsou spojena s chronickým stresem.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account