Jak se zrodí umělec: Rozhovor s kreslířkou a fotografkou Weronikou Gray
Umělcem se podle ní člověk nestává, umělcem se člověk rodí. A právě tak se narodila i ona, kreslířka a fotografka Weronika Gray. Civilním zaměstnáním učitelka výtvarky, která po nocích upravuje fotky a do svých kreseb dává kus sebe.
Pamatujete si, kdy jste se začala věnovat umělecké tvorbě?
Myslím, že to je u umělce špatná otázka, my se tak prostě narodíme. Těžko bych ve svém životě našla okamžik, kdy jsem se tomu nevěnovala. Maluju od malinka. Máma kvůli mně jednou namalovala na zeď čerta, abych se bála po ní malovat. Když jsem se pak rozhodovala, na kterou školu půjdu po základce, byla jsem vcelku nešťastná a váhala mezi hotelovkou a bůhví čím, až se mě paní z pracáku zeptala, co mám nejraději a já odpověděla – malování. Do té doby jsem ani netušila, že existují střední umělecké školy a nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela jako o budoucím živobytí. Takže tímhle rozhodnutím jsem si to asi zpečetila. 🙂
Co následovalo po tomto rozhodnutí?
Nastoupila jsem na soukromou uměleckou školou jako užitý a počítačový grafik. A zjistila jsem, že užitou grafiku fakt nemám ráda. 🙂 Zato práce s počítačem mě bavila mnohem víc a v podstatě od svých patnácti let s ním dělám téměř denně. Ať už jde o vytváření log, plakátů, vizitek nebo v mém případě hlavně retušování fotek. Myslím si, že umělecká škola mi dala velmi dobrý základ. Zejména čtyři roky poctivé kresby vám vycvičí nejen ruku, ale hlavně oko. To oko, které napravuje nedostatky a to oko, které má vědět, kde je co správně. Zejména figurální kresba (ze které jsem dostávala čtyřky :-)) a kterou dodnes miluju, protože v ní dokážu najít sama sebe a malovat duší. Ono totiž nakonec zjistíte, že tahy klasickým štětcem a retušovací záplatou ve photoshopu vedou stejným směrem.
Jaký byl prvotní impulz k samotné tvorbě?
NIKDY jsem tvořit nepřestala. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale přijdu si jako absolutně nevyhraněný člověk a umělec tělem i duší. Což v mém případě znamená, že miluju všechno umění a nejradši bych i všechno dělala, ale bohužel bych potřebovala, aby den měl tak 50 hodin, jinak se to nedá stíhat.
Miluju psaní – básně povídky – pohádky – písničky, cokoliv, co mě zrovna ve vaně nebo na záchodě napadne. 🙂 Hudba je pro mě něčím výjimečným a strašně mě mrzí, že na ní nemám víc času. Baví mě skládat písničky, vytvářet nové melodie, ne hrát podle not – to je nuda. A když jste smutní, sednete si ke klavíru a necháte ruce jen tak brouzdat po klávesách. Protože i když nedokážu říct slovy, co mě trápí, dokážu to najít v melodii. Neumím se ze svých citů vypovídat, umím se z nich vyhrát, vymalovat nebo vypsat. To je totiž umělec, my to děláme, protože musíme, jinak bychom zemřeli. Je to prostě způsob vyjadřování. Víte, je spousta lidí, kteří dokáží zahrát nádhernou píseň z not. Namalovat nejhezčí obraz podle předlohy. Ale je jen málo těch, kteří vytvoří originál. Málo těch, kteří do toho dají kus sebe. Pak je to podle mě umění, ať už v jakékoliv formě.
Co vám umělecká tvorba přináší?
Klid v duši. A pak samozřejmě spoustu radosti, pokud se lidem kolem mě líbí, co vytvářím.
Proč zrovna malba a fotografie?
Myslím, že k malbě se teprve dostávám, většinou jde o kresby, přeci jen jsem si jistější s tužkou nebo pastelkou než se štětcem. Pokud jde o přesnost, vždycky sáhnu po téhle volbě a stavím na ní jako na základech. Obraz pak pouze domalovávám a nebo naopak. Jindy ze mě jdou čisté emoce a ty nepotřebují pevně svázat tužkou. Chtějí se sami rozletět po papíře, chtějí, abych je vypustila a ony si už dál najdou vlastní cestu. Pak jde v mém případě čistě o malbu a dokážu se přenést od naivních dětských kreseb až k čisté abstrakci.
Je pravda, že k malování a kreslení mě hodně vrátila moje nynější práce, kdy učím výtvarku malé, a vlastně i velké, děti. Mám tam rozpětí od 6 do 18 let, což je krása. Hlavně u těch starších, když vidím, co dokáží vytvořit, člověka to prostě nenechá chladným. Přijede domů a musí malovat taky.
Podnětem k malířské tvrobě bylo částečně i znechucení z fotografického řemesla, které mě zprvu naprosto nadchlo a uchvátilo, bohužel dnešní doba a lidé, to kazí. K fotografii jsem se dostala úplně náhodou a naprosto neplánovaně. Na škole mě fotka moc neoslovila, ale když jsem po škole nastoupila do fotostudia jako grafik, odešel zároveň jeden z fotografů. A jak už to tak bývá, spadlo to na mě. Navíc mi to šlo skoro samo. Technická stránka focení mi sice dodnes uniká, ale myslím, že ji nepotřebuji, já fotím srdcem. Nejradši fotím ženy a má srdcovka jsou portréty. Je to skvělý pocit, když za vámi po dlouhém váhání a odhodlávání přijde paní – ne mladá, ne modelka, po dětech – a nesměle vám prozradí své přání, že by také chtěla mít „TY KRÁSNÉ“ fotky a já jí to přání mohu splnit. Dokážu jim ukázat, jak krásné je vidím já. Jak krásné mohou být. Nejsem pro ně kritické zrcadlo. Jsem ta, co jim dodá odvahu se na sebe usmát a věřit si. Cítit se líp. A to je to, co je pro mě na fotografování nejlepší.
Poslední dobou zkouším a hledám i jiné cesty. Dostala jsem starý foták po dědovi, klasický analog a je to asi jediný foťák na světě skrz který dokážu fotit krajinu a strašně mě to baví. Od digitálu je to něco naprosto jiného. Analog je pro mě naprostou relaxací, je to tak klidné a rozvážné focení, kdy z tříhodinového výletu mám třeba jen deset fotek a každou fotku šteluju třeba čtvrt hodiny než se rozhodnu, že opravdu zmáčknu spoušť. 
O fotografování mluvíte hodně nadšeně. Odkud se tedy bere to již zmiňované “znechucení”?
Myslím, že lidé se v poslední době přestali dívat. Navíc dnes fotí každý a pro většinu jsou to jen lehce vydělané peníze a jako bonus vidí spoustu krásných dívek ve spodním prádle. Spousta lidí bohužel nerozezná kvalitu od kvantity a prostě fotograf je pro ně fotograf a je jim jedno, jestli si ten titul zaslouží a nebo si to prostě napsal na facebook jako druhé příjmení.
Další věc je, že když bych se do toho opravdu opřela, abych se vyšvihla výš, neměla bych vůbec čas na rodinu a manžela. Dřív jsem chodila spát kolem čtvrté ráno, kdy jsme se s manželem míjeli na chodbě, protože on odcházel do práce a já si šla lehnout. Přes den jsem fotila a v noci pracovala u pc. Málokdo si totiž uvědomuje, kolik opravdového času to focení stojí. Nejsou to jen tři čtyři hodiny v atelieru. Nejmíň dvakrát tolik času mě stojí veškerá postprodukce, když to neodfláknu. Takže po tomto prozření byla moje volba jasná. Práci si najdu vždycky, ale životního partnera ne.
Jsou lidé, kteří by si moc přáli tvořit, ale nejsou schopní se do toho pustit. Nevěří si… Co byste jim poradila?
Upřímně jsem se v životě s takovým člověkem nesetkala, kdo tvořit chce, tak tvoří. Pak jsou lidi, co o tom jen vypráví. Druhý fakt je, že se třeba stydí ukázat svá díla. Mají jich doma plné šuplíky, ale nikdy to neukážou. K tomu mohu říct sama za sebe ať počkají, až dozraje čas. Pak pro ně nebude problém to ukázat světu a pokud se bojí, je to zbytečně, vždycky se najde někdo, komu se právě váš výtvor bude líbit. VŽDYCKY! A i kdybyste tím měli potěšit jen jediného člověka, tak ta práce stála za to, i kdybyste tím člověkem měli být vy sami. Vždyť udělat si radost je přeci úžasné. Člověk by si měl dělat radost každý den.
Zdroj: Kristýna Malina
Tagy:pro
