Nesnáším příkoří a nespravedlnost, se kterou nemohu nic udělat. Pocit bezmoci je nejhorší, co může člověk zažít a je vlastně jedno, co se stalo nebo z jakého důvodu ho člověk cítí. Pocit bezmoci svazuje, má příchuť strachu, frustrace, zlosti, zoufalostí, úzkosti, smutku a stresu. Navíc člověku snižuje pocit sebevědomí, protože si přijde neschopný a bezradný.
Příkoří a nespravedlnost se někdy špatně dokazují, zvláště, jedná-li se o psychické příkoří, které těžko podložíte důkazy. Citové vydírání, vymáhání, nerespektování, pomsta, nadávky nebo slova, která tnou do živého a hodně ublíží. To nejsou věci fyzické, které můžete nějakým způsobem prokázat, nemáte v ruce nic, co byste předložili, přesto dovedou člověka oslabit a hodně mu zatížit psychiku i život.
Pokud se navíc jedná o příkoří od jednoho z rozvedených rodičů a hraje v tom roli Vaše vlastní dítě, je to o to smutnější. Nechcete ho do všeho toho „svinstva“ tahat a také ho stresovat, což je pochopitelné. Ovšem Vaše možnosti s tím něco dělat se tak ještě snižují. A tak stále znovu a znovu nastává situace, kde jeden rodič vymáhá půlku peněz za „věci“, které dítěti pořídil bez předchozí domluvy nebo dokonce navzdory druhému, který je zamítl.
Kde je hranice mezi tím, co dítě potřebuje a co je už nad rámec?
Chápu tábory, kroužky a potřeby na sport. Ale je ještě každoroční dovolená u moře, soustředění v Alpách, prázdniny v Alpách nebo v Anglii a spousty dalších cest potřeba, nebo je to už nadstandard?
A co když má jeden z rodičů nižší celkovou životní úroveň a přesto se střídavě stará se vší láskou a platí vše napůl na úkor svých dalších věcí. Je to ještě v pořádku, nebo ne?
Kam sahá láska k dítěti a kam už vymáhání a vydírání ze strany lépe postaveného rodiče, který na penězích staví svou lásku a zájem?
Co když pro něj množství peněz, které za dítě vydá = zájem a láska, kterou k němu cítí.?
V tom případě neustále předhazuje druhému rodiči, že se o dítě nestará (nebere ho přece také na velké množství dovolených, nejezdí s ním stále na výlety, nekupuje drahé věci), o dítě mu nejde, nemá ho rád, nezáleží mu na něm, je sobec atd.atd. Vyhrožování, jak si tyto platby vymůže jinak, pomlouvání do všech stran, výsměch a slova, jejichž účel je ublížit, ztrapnit a zadupat do země. A přesto, že se druhý rodič stále snaží držet krok a jen platí a platí, pořád je to málo. Neustále má na talíři, že přece dostává alimenty (ovšem, jenže ty si při střídavé péči platí oba vzájemně a navíc všechny „nad“ výdaje několikrát přesáhnou částku alimentů) a že není schopný se postarat.
Když nejsou na rozumnou domluvu dva, nedomluvíte se.
Co tedy dělat? Tahat se po soudech?
Na to musíte mít „náturu“ a navíc je to vcelku potupné řešení, které navíc ani nemusí vyjít. Takže raději „sklapnete podpatky“, popřemýšlíte, co ještě můžete omezit, která platba může ještě počkat a díky půjčce od rodičů zaplatíte dítěti nepovinný školní výlet do Anglie, permanentku na lyže do Alp na jarní prázdniny, kapesné sebou a nové lyžařské oblečení, protože z toho loňského už opět vyrostlo.
Pocit bezmoci se všemi jeho příchutěmi zastrčíte hluboko do sebe a dál věříte, že bude jednou lépe.