Když sociální pracovnice rozhoduje za seniory: Ztráta svobody ve stáří?
Tak jsem dnes volala do jednoho domova s pečovatelskou službou. Důvodem mého telefonátu byla prosba o předání pozvánky seniorům, zde žijícím, na mezigenerační akci, kterou realizuje naše organizace v jejich městě. Součástí této akce je umělecký program dětí, ale i dospělých a pro zájemce z řad návštěvníků také i společná umělecká tvorba.
Sociální pracovnice tohoto zařízení mne v půlce věty utla, že senioři si nepřejí nic s dětmi, a aby k nim děti chodily. Na mou odpověď, že bych jim ráda směřovala pozvánku na kulturní setkání, které je mimo jejich domov a koná se v místní kulturní instituci, jsem opět byla opět rezolutně přerušena s tím, že oni nic takového nechtějí, že jsou tady jejich byty a oni nikam nechtějí chodit.
Asi dovedu pochopit, že sociální pracovnice má více povědomí o seniorech, kteří v daném domově žijí. Ale nějak nechápu, proč jim vzala možnost a schopnost rozhodovat se za sebe. “Milá dáma” prostě rozhodla, aniž jim dala na výběr, zda se budou v sobotu nudit sami ve svém bytě a nebo si vyjdou se sousedy či přáteli na malou procházku zakončenou představením místních dětí, jejich rodičů a pobaví se s nimi, zavzpomínají na své dětství a přidají pár krásných životních příběhů, které mladší generace ráda poslouchá.
Opravdu je péče o seniory jen souhrn pracovních úkonů nebo je to také úcta k nim samotným?
Tato úcta se projevuje i zachováním svobodné vůle, že se sami rozhodnou, zda o něco mají zájem nebo ne. Myslím si, že jestliže řešíme izolaci seniorů v ČR, není to je o tom, že je soustřeďujeme do nějakých zařízení, ale hlavně o tom, že jsme se rozhodli za ně rozhodovat … a někdy i o tom, co ve volném čase chtějí nebo ne, jak mi bylo demonstrováno pracovnicí tohoto zařízení.
Asi jsem danou pracovnici rozčílila nakonec svou prosbou, aby mne nechala doříct větu a mou následnou poznámkou, že opravdu nechápu její postoj, že rozhoduje za tyto seniory a sebrala jim možnost svobodného se rozhodnutí, zda je to zajímá nebo ne tím, že jim není ochotna předat naši pozvánku, teda v jejím případě ani si nechat vysvětlit, o co přesně jde. Položila mi telefon bez rozloučení a pozdravu.
No, asi je přeci jen pátek, možná jsem volala v nevhod, má toho hodně a nebo ji ta práce prostě nebaví. Prostě možná neměla jen svůj den. Možná …
Naštěstí mám po České republice většinově jinou zkušenost, než jsem udělala zde. Pracovnice těchto zařízení jsou zpravidla dychtivé po možnostech kultury a využití volného času pro jejich klienty. A opravdu dělají vše možné, pro zrušení bariéry zvané “izolovanost seniorů” od okolního světa. Po dnešní zkušenosti jsem jim za to vděčná ještě více, než jsem doposud byla.
Zdroj foto: Pixabay.com
