Bleší trh

Chtěla jsem zažít atmosféru blešího trhu taky jednou z druhé strany, ne jako čumil a nákupčí, ale jako prodejce, a tak jsem se domluvila s kamarádkou, že v sobotu vyrazíme. Předpověď počasí byla ideální – jasno 16 stupňů. Připravila jsem si ručně, a s láskou vyráběné podzimní dekorační věnce a pár drobností, co už nenosím či nepotřebuji, čímž jsem také zaúkolovala kamarádku – hele vezmi všechno, co nepotřebuješ, prodáme to a budeme boháči. Byla jsem si tím vážně jistá. Jenže to jsem netušila, co mně čeká…
Ráno jsme se sešly, já s velkým batohem a třemi velkými papírovými taškami, to abych neponičila tu x hodinovou práci s následnou blokací páteře, páč to by mně fakt mrzelo Bára přitáhla batoh a lodní tašku s oblečením a kozačkami. Předpověď počasí samozřejmě nevyšla, byla zima a mrholilo… No nic, jedeme.
Paní u vstupu se diví, když se jí ptám, jak to tam chodí, když chceme něco prodat. „Teď?“ „No a jako kdy jindy?“ koukám na hodinky. „Je po 10, to je ideální ne? Jste tu do 15 h ne?“ „Jj ale už od 8 od rána.“ „No tak, co se divíte,“ divím se já „Vstupné je 75 Kč, někdo se tam zastaví potom a vybere to od vás.“ OK. Jdeme na to…. Na mokrý stůl vybalíme slídu, igelitové pytle a vyskládáme všechny věci, začneme se rozhlížet kolem. Vedle nás hračkářství, ve kterém se hned paní ptám, kam se chodí čůrat ukazuje na dvě oranžové toiky, ale říká, že tam ještě nikdy raději nebyla, že to vždycky raději vydrží Naproti ponožková mánie – pár 10 Kč, boty za 50 – s kožíškem Za námi děda, na dece na zemi kabely, sprej na prach, zavařené okurky, v misce knoflíky, gumové rukavice, klobouk,… Hele to jsem měla přivézt ty skořicové okurky, co zkazil loni táta, určo by šly na dračku… Jdu si pro kávu. U stánku mně praští do nosu přepálený olej. „Dobrý den.“ Otočí se rozcuchaná paní v teplákách s něčím bílým na nose a tváři. Nesměle se ptám, zda má kávu. „Jo, turka?“ „Raději bych rozpustnou.“ „Hmmm.“ Voda se nevaří ani za 5 minut, už jsem nervózní, hlavně z toho, jak ta paní z velké várnice z hnědou vazkou tekutinou vyndává zpomaleně sběračkou drobky a kousky čehosi a vyhazuje to do pytle na odpadky. Na ceduli vidím nápis Bramborák, langoše. Hmmmm, mňami Po 10 minutách mi kávu zalila, 20 Kč. Nemáte mléko? Další minutu mlčí. „Ale jo, ale to je za dalších pět korun.“ představa, že budu čekat 15 minut, než se jí povede otevřít lednici a co v ní bude za překvapení, raději odcházím, odšroubuju uzávěr nerezové placatky a liju do kávy náprstek rumu Teď to trochu zkrátím, neboť výčet lidí, kteří tam okolo chodili a které nemůžu ani nazvat nákupčími, by byl velmi dlouhý a pestrý. Takže stručně – Žižkov rules. „Dobré ráno Chánove“ O berličce, hnáty křivé. Tepláková souprava, gule dej si do prava. Ponožky do sandálů a ledvinka. Bráníček po ránu apod. Nekecám! Jako jo, i mezi nimi se našli výjimky, to zase nebudu lhát, bylo tam i pár normálních lidí, kteří tam pokorzovali, podívali se. Jeden z nich si už už koupil novou značkovou tašku na NTB, ale maminka, kterou vzal taky jednou ven, mu to okamžitě začala rozmlouvat, že je to nějakej neoprén a jestli je snad potápěč nebo co?! Jeden pán tam chtěl koupit ženě Bářiny kozačky. „Hele ty jsou dobrý, nechceš je? Neeeee, di vodsaď. Ale ty by ti byly?! Nechci a di vocaď!“ pak jsme je viděli odcházet spokojeně s dvěma 5 l kanystry vína a to jistě zahřeje lépe než botky na zimu A takhle to tam probíhalo. S jakou láskou a slzou v oku jsem Barče vyprávěla, jak krásný trh máme na Náplavce Vydržely jsme to asi 2 hodiny a když nám začaly mrznout úsměvy a pochopily jsme, že vydělávat si na živobytí venku není vůbec legrace, když nám došlo, proč na vánočních trzích prodejci chlastají, začaly jsme se smíchem zase pomalu všechno balit. A v tom přišel výběrčí daní Divil se, že už odcházíme a chtěl po nás vstupné. Prý, jestli to půjde… Říkám „Pane, tak což o to, jestli na tom trváte, tak to půjde, ale to budeme 75 Kč v mínusu.“ Prý jsme měly přijít dřív a jít dopředu, na ta lepší místa No já nevím… Velmi nerada a pomalu vyndávám 80 Kč ale znova se ho ptám, jestli je to opravdu nutné Dává mi štos letáků a s mrknutím oka povídá, že když je někde po Praze rozdám a budu všude říkat, jak je to tam super, tak že mu můžu dát jenom 50 Smála jsem se a povídám mu, že teda nevím, jestli to budu někomu říkat, ale že si může být jistý, že o tom napíšu
A jak řekla, tak udělala tady to máte
Pán byl radostí celý pryč, vrátil mi i tu padesátikorunu, prý když jsem ta bloggerka, tak že teda je to jasná věc, že nic nechce a že mně bere za slovo, že o něm napíšu
No, a my dvě se musely smířit s tím, že boháči nebudeme, že problém s rozfofrováním toho balíku peněz nebudeme řešit, že nepůjdeme shoppovat a nebudeme mít v rukou ty roztomilé taštičky Gucci, Cartier, Dior a Tiffany, ale pomažeme domů tramvají s nudlí u nosu, krosnou a taškama z Lidlu Žádný obídek v Bruxxu, odchod na párek
Ale minimálně o rok jsme tam z toho smíchu omládly, bohaté jsme jistě duchem a rozhodně jsme bohatší o zkušenosti.
Doufám, že vám článek pomůže k omládnutí alespon o 5 minut a hezký start do nového týdne přeji