Konec roku pro mě neznamená jen oslavu vánoc a silvestra. Jelikož jsem byla předčasný dáreček, ke konci roku rekapituluji hlavně z důvodu že jsem o rok starší. Letos je to tak nějak horší. Vyskakuje na mě to číslo, které mi bylo na hony vzdálené. Třicet… Nevím jestli se to ještě vůbec smí říkat 🙂 Přestože se na to necítím občanka nelže. Tak mě napadá co jsem si do třiceti plánovala stihnout. Něco se podařilo něco ne.
Okolí se tváří jako by mi nad hlavou tikala časovaná bomba. Bude ti třicet, teď už by sis měla pořídit děti… Copak si děti někdo pořizoval jen z důvodu, že už by měl? Prostě si nemyslím, že přišla ta správná doba. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že otázka třicetin netrápí ani tak mě, jako moje okolí. Ano, moje o dva roky starší sestra má dvě děti. Ale život si přeci žijeme sami, ne podle očekávání druhých. Viděli jste snad někdy, že by se chlapa třicátníka někdo ptal proč ještě nemá děti?
Žiju ráda a svůj život miluju, i když možná nezapadá do všeobecných představ, je můj. Roky jsem se snažila plnit očekávání okolí, především rodiny. Pak se to zlomilo a není to tak dávno. Trvalo to, ale pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Moje staré já by asi zachvátila panika. Třicet! Dneska už vím, že těch třicet svíček můžu s klidem sfouknout a nebudu mít záchvaty paniky 🙂 Stokrát jsem četla, že první člověk musí udělat šťastným sebe a pak ostatní, ale trvalo to než jsem tak začala žít.
Proto ať od nás má okolí jakékoli představy a očekávání, zkusme se nejdříve zastavit a poslechnout ten hlásek uvnitř. Ten jediný totiž ví co je pro nás nejlepší. I když to s námi ostatní myslí dobře, nemusí to být ta správná cesta pro nás. A je jedno jestli se jedná o děti, partnera nebo něco jiného;-)
||Blog
