Včera proběhl můj první živý kontakt s flirt dance. Proč jsem ho chtěla považovat za mimozemský, vysvětlím později.
Teď k tomu, co si představit pod pojmem flirt dance. Není to párový tanec, ale ženy tančí samy a tancem svádějí diváka či diváky, nebo si prostě užívají své ženskosti. Svůdné pohyby a pohledy trénujeme zatím jen před zrcadlem. Občas jsou třeba rekvizity jako židle, deštník, klobouk. Není to tanec u tyče (pole dance je zcela jiná disciplína), ani striptýz. Ale jinak klidně popusťte uzdu představivosti, chcete-li vědět, jaké neslušnosti se při něm odehrávají.
O takovém kurzu jsem uvažovala už dlouho, a když jsem se konečně přihlásila, hrozně jsem se na něj těšila. Potřebuju nějaký pohyb, ale z duše nesnáším sport. Odmítám nosit strakaté legíny, funkční tričko a tenisky. Od dětství se mi protiví můj vzhled v něčem, co lze nazvat tělocvičným úborem. A hrozně ráda tančím. Nijak školeně, prostě se vrtím doma v kuchyni u žehlení. A když se jednou za uherský rok dostanu někam na diskotéku, připadá mi, že to fakt umím a jsem přitom děsně sexy. (K tomuto dojmu dospěju po pěti rumech, bez kterých bych ani nedošla na parket). Jsem pak schopná kroutit boky tak, že se málem v pase přepůlím, vrtět zadkem i předvádět s nadšenými dobrovolníky regulérní kopulační pohyby. Další tři dny pak bez ibalginu nemůžu chodit po schodech, ale to jen nízká cena za ten příval endorfinů a ženské energie.
Přípravu na kurz jsem vzala zodpovědně a nakoupila si oblečení, které je sice z obchodu se sportovními potřebami, ale z oddělení tanec, a doplnila to podle mého názoru nezbytnými síťovanými punčocháči. Jak jsem později zjistila, jako jediná jsem měla i tylovou lehoučkou sukýnku (oddělení balet), abych zakryla elastické kraťasy těsně pod zadek. Vybrala jsem si na radu instruktorky z nabídky jejích kurzů ten, kde se mi líbila hudba, a choreografii popisovala jako “krokovku”. Bezva, nebudeme se moc válet po zemi. To nemám zapotřebí. Moje silná stránka jsou boky (doslova) ve stoje.
No, s tím mimozemským (čili ne na podlaze) pohybem mi to moc nevyšlo. Před pořádným tancem jsme se měly zahřát, protáhnout a rozcvičit, takže jsem se alespoň já chvílemi cítila jak mop (už namočený), když jsem celým tělem vytírala podlahu. Nijak svůdně jsem si nepřipadala, ani když jsem svou soustavu faldíků měla rozplácnout na zem do polohy přejeté žáby. Nevím, jestli za mou postavu můžou ty litry burčáku, co jsem za poslední týdny vypila, ale jakoby se kvasinky z něj až teď probraly a rozhodly se prokypřit a nakynout těsto na mém břiše a bocích. Zpocená stehna narvaná do síťovaných punčoch připomínala nějaký masný výrobek (tuším sekaná nebo uzená roláda se dělá v takové síťce) a zanechávala na podlaze otisky podobné včelí plástvi.
Při tanci ve stoje jsem objevovala na svém těle svaly, o jejichž existenci jsem dosud neměla ponětí a snažila se vstřebat lektorčiny až surrealistické popisy toho, co máme při tanci dělat. Třeba “facku stydkou kostí” si fakt neumím představit. Oproti tomu: “ukaž někomu, kdo stojí pod balkonem, svoje bradavky zespoda”, aniž bychom se přitom svlékaly, bylo celkem trefné.
Musím uznat, že můj výběr kurzu byl asi správný, tančíme na: ” I can´t dance.” Phila Collinse. Dobře, zatím to ještě neumím, ale já se to naučím a pak všem vytřu zrak!
