Vzpomínky, sny a naděje: Vyprávění o hledání lásky a odpuštění
Jsem učitelka. Stojím ve třídě a dávám diktát. Diktuji a přitom kontroluji, jestli někdo neopisuje. Slovně, ale jemně napomínám. Vím, že jsou to hodné děti. Malé.
Základní škola. Neučím. Nejsem učitelka. Sestra je. Našla jsem lásku v divadle, které se mi na chvíli uzavřelo.
Jsem kdesi ve společnosti, bavím se, tancuju, zpívám karaoke, komunikuju, otevírám se, muži za mnou chodí jeden za druhým. Zjišťuji svou hodnotu, krásu. Mám spoustu kamarádek.
Střední škola. Kamarádky ze střední jsem našla paradoxně víceméně až po ní. A otevřela jsem se – no, jak kdy.
Sklopím oči níž. Ještě níž. Teď i hlavu. Chytám se za ni. V koutku pokoje i mé duše. ,,Teď, podívej se na mě.“
Jen kdybych uvěřila tomu, že jsem hezká. Chtěla jsem být modelka, fotit a a prostě být hezká. Doufat, že právě tohle je něco, co mě o mé kráse přesvědčí, když se budu líbit i jiným. A hle, našla jsem si fotografa. Ze všech kluků, kteří by mě nejspíš svou hodnou povahou nosili i na rukou, jsem si vybrala muže, který ke svému životu potřebuje spíše kus bohémství, který mě samotnou lákal a zároveň tak moc odrazoval. Jenže v pomyslném žebříčku krásy jsem se nelíbila natolik jako jiné, a tak jsem pochopila, že ani tohle mě nepřiměje uvěřit v mou jedinečnou a oslňující krásu. Snad jsem jen chtěla být milována. Něco jako po lásce toužící Marilyn, která si toho ale na rozdíl ode mě zažila fakt dost…
Pár let nazpátek.
Byla jsem na blíže nespecifikovaném nábřeží. Vlezla jsem jednou vahou těla celá do vody a po chvíli jsem se znovu vytáhla zpátky. Hrozně to zastudělo. Moje jediná vyřčená věta byla: ,,Nedivím se, že tak rychle umrzli.“ Hned na to jsem nastoupila do vlaku. Ale nebyla jsem sama. Naproti mně seděla moje maminka ještě s další osobou, které jsem neviděla do tváře (snad babička), a v náručí jsem držela dítě. Holčičku. Nádhernou. Holčičku jsem objala jako svoje dítě a strašně jsem plakala. Objímala jsem ji tak pevně, jako bych ji nikdy nikomu už nechtěla a nemohla dát. Maminka se na mě mezitím dívala jako na cvoka.
Přepředevčírem.
To byly moje sny. Postupně / nepostupně.
Co se za tu dobu změnilo? Co zůstalo? Co přijde dál?
V tuto chvíli bych si asi nejvíc ze všeho přála mluvit s ním. S taťkou. Vědět, že jsme si vše odpustili a v nějakém tom světě, který nemůže člověk lidskou myslí pochopit, si rozumíme, a máme krásný vztah, kterému už nic nebrání. A to nejen já. My tři, jeho děti, i naše maminka, jeho žena. Zkrátka a naivně, žádné zábrany.
Mám tě ráda, tati.
Zdroj foto: Pixabay.com
