Příběhy z postele: Nemoc jako příležitost pro čtení a zamyšlení nad životem
Rýmečka, nevyléčitelná nemoc, smrt na jazyku.
Bolesti v krku už víceméně ustaly, horečky už se dostavují jen málo, mám chuť k jídlu, horší je to s pitím. Zalehlé uši mi alespoň na chvíli umožní neslyšet a možná být víc v klidu…
Ano, i mě postihla chvíle, kdy jsem z denního koloběhu musela na chvíli vybočit a zůstat ležet v posteli. O víkendu mi to až tak nevadilo, tedy až na to, že jsem si připadala jako nejodpornější tvor na světě tím, že jsem odpudivý přenašeč bacilů, kterého si někdo všimne maximálně dvakrát až třikrát za den.
„Celej den jsi u počítače.“
„Protože nechci být nemocnej…“
„Tak běž spát na gauč.“
„Tak jo.“
V tom se mi v hlavě vynoří věta: „V dobrém i v zlém, v nemoci i ve zdraví…“
Ale tu jsem ve svém životě ještě oficiálně nepotvrdila ani nevyvrátila, takže je to asi v pořádku.
Ale ano, chápu to. Jeho práce a výplata se odvíjí od toho, jak často tam chodí. To znamená, že kdyby byl nemocný, musel by si to nahradit…
Díky tomu, že jsem doma, se mi ale povedla alespoň jedna věc. Při stěhování jsem nechala všechny svoje knížky doma. Teda, skoro všechny. Věděla jsem, že na ně nebudu mít zatím nikde místo, takže jediná možná varianta byla vzít si jen to, co si chci v dohledné době přečíst, kdybych na to měla náhodou někdy čas.
Ten čas se našel právě teď, kdy mě postihla ona „závažná“ nemoc. Nechci říkat, že vím, proč jsem nemocná, ale souhlasím s teorií, že všechna fyzická bolest, nemoci od těch nejmenších po největší, souvisí s naším psychickým zdravím. Tím nechci nic říkat, ale uvědomuju si, že je to jakési vypětí z posledních dní (které si možná dělám sama a možná taky ne).
Každopádně, jednou z těch knížek, co jsem teď poprvé konečně otevřela od doby, kdy jsem si jí udělala radost na Vánoce, je P.S. od Ani Geislerové. Mnozí z vás ji možná znají. Je to její deník, krátké texty, které se pravidelně desetkrát do roka vydávaly v časopise Elle po dobu pěti let.
Přečetla jsem ji téměř jedním dechem (ano, s přestávkami, kdy jsem chvíli spala, chvíli četla a opět chvíli spala, chvíli četla). Bylo až neuvěřitelné číst některé myšlenky, u kterých jsem měla pocit, že jsou moje, a že mi je ukradli.
Okamžitě mi je vraťte!
Po chvíli jsem ale odložila slovo krádež a přešla na slovo empatie.
Když člověk čte řádky, které jsou mu blízké, má dost velkou možnost, že si danou osobu zamiluje, i když ji nezná osobně. Ví jen, že má stejné myšlenkové pochody, a že se jí to líbí. Ne že by chtěla vše z jejího osobního života, ne že by chtěla kopírovat vše, co se týče její lásky (na to by jí jeden život snad už ani nestačil), ale je to přesně ten pocit, kdy víte, že nejste sami. A že nejste špatně v pocitech, které si někdy sami sobě zakazujete, protože si myslíte, že jsou špatné.
Nejsou. Jsou vaše a jsou všech. Někdo o tom veřejně mluví, jiný píše, jiný mlčí. Kdo však chce své emoce sdílet, kdo si chce přestat cokoliv zakazovat, sem s tím. Jsme v tom přece všichni.
Co se ale musí nechat, pak to, že jako žena skutečně ví, že je krásná. Musí to vědět. Proto se nebojí lásky… A (nejen) v tom se mám ještě hodně co učit…
Se špatně přilepenou hadrou na krku tu pak ležím a přítel mi přeruší můj krátkodobě trvající optimismus a to tu ani nemusí být se mnou. Stačí, že si vzpomenu na pár vět, kdy mi oznámí, že my dva bychom spolu nemohli pracovat, ptá se, co je to za tu kost ve filmu, který sama vyberu (protože chci SDÍLET), na chvíle, kdy mi řekne, že neumím vařit, že ze mě nemá peníze, že je Romeo a Julie blbost, že to s jeho „přítelkyní pouze na TO“ nebylo tak špatný, že se mu zdá o kdovíjakých ženských, nebo když vám vaše maminka po telefonu řekne, že si myslí, že byste dokázali dobře vychovat svoje děti, na což jste hrdí, a on se zasměje… A to bolí nejvíc…
Ach jo…
Charlie Chaplin v jednom ze svých dopisů napsal: „Kdo nemiluje Tvou duši, dříve či později vyhledá jiné tělo – bez ohledu na to, jak milujícím, upřímným, spolehlivým a vůbec dobrým člověkem jsi. Tvé obnažené tělo musí patřit jedině tomu, kdo pochopí Tvou obnaženou duši.“
Netřeba cokoliv dodávat…
Pořád chci věřit, že jsem správně… Že je to má cesta… I když občas trnitá, pochybovačná, pochlebovačná, sobecká, nervydrásající, ale moje…
Zdroj foto: Denisa Sobolová
