Před pár dny koloval po sociálních sítích článek, jak se stravuje zpěvačka Taylor Swift. To je ta, co když jí na krk uvážete šálu, lehce si ji spletete s praporem. Taylor Swift je totiž hubená jako tyčka, na které prapory obvykle visí. Pod článkem, v angličtině, se objevily tisíce komentářů ve stylu: hnus, anorektička, vychrtlina, zastavte tohle hubnoucí zlo a tak podobně. Pak tam byl ale taky tento: „Proč je v 21. století okay být tlustý a není v pořádku být hubený?“
Stejnou jsem si kladla loni na podzim, když jsem na internetu viděla fotky ze soutěže Miss Prima křivky. Protože to nebyla oslava křivek, ale oslava tloušťky. Ve snaze vymezit se proti kultu štíhlosti porota odekorovala titulem Miss ženy obézní, s celulitidou na pažích, stehnech, holeních. Ženy, z nichž většina patří do křesla v ordinaci výživáře, ne na trůn oslavující normální tělesné proporce. Mimochodem, myslela jsem si, že když oslavujeme TVARY, měly by ty tvary být aspoň někde vidět. Tady byly ale v mnoha případech utopené pod horou sádla.
Od té doby není týden, abych někde v médiích nenarazila na článek „spokojenost se svým tělem“ (promiňte, holky, při výšce 165 centimetrů a váze 120 kilo vám ji prostě nevěřím), módu pro boubelky nebo plus size modelky alá Tess Munster, jež při velikosti XXXL vykřikuje do světa, že velikost (54) není ukazatelem krásy ani zdraví.
Když se na internetu objeví fotky hubené Taylor Swift, všichni nadávají. Když vyvalí své obézní tělo Tess Munster, svět tleská. „Tahle holka má přes sto kilo a taky je modelka! Můžete být i vy!“ hlásají bulvární titulky a člověk má u jejich čtení chuť zaskočit si okamžitě ještě pro něco do lednice nebo dojíst načatou čokoládu. Propadnout mylnému pocitu, že je to vlastně v pořádku, jde u takových zpráv totiž hrozně snadno.
Problém je, že to v pořádku není. Většina těchto žen alá finalistky zmíněné soutěže nebo Tess nejsou „normální“ ani „pěkně udělané, takže je je za co chytit“, ale jsou prostě tlusté tak, že když s tím nezačnou něco dělat, nejen že za chvíli neprojdou dveřmi. Můžou na to klidně umřít. Jejich doktoři jim to možná pravidelně opakují. Marně. Média, sláva a vzájemné utužování “spokojených boublek” mají zřejmě větší sílu.
Přijde mi smutné, že ve snaze porazit jeden extrém skáčeme do druhého a ještě se hrdě navzájem plácáme po zádech (Tess Munster má na Instagramu v době psaní tohoto článku přes milion fanoušků), jak měníme trendy.
Kéž by to šlo aspoň někdy opravdu NORMÁLNĚ!
P.S. Autorka tohoto blogu má 170 centimetrů, 61 kilo (v pondělí po ránu), velikost 36 a přes lýtko 36 centimetrů.
Zdroj foto:Pixabay.com
