Rána u moře bývají prosluněná teplými paprsky vycházejícího slunce, slaný vlhký vzduch voní mořem a nadcházejícím dnem. Byl by hřích promrhat ta krásná rána spánkem. Naštěstí pro mne všichni sladce spí a kolem mě panuje úcty hodný klid a ticho, které ruší pouze křik racků a šumění moře.
Mířím po tiché ulici na konec pláže, kde se z písku tyčí první skalky a skály, aby o kousek dál opět daly prostor malé a útulné plážičce. To je můj cíl. Ten malý písečný kousek měří pouze čtyři metry a na šířku nemá o nic více. Pro moje účely je naprosto vyhovující. Pláž obklopují ze všech stran vysoké skály a suchou nohou se na ní člověk jen těžko dostane. Minimálně dnes, když je úplněk a moře se rozlévá dál, než obvykle.
Brodím se pár metrů mořskou vodou, zpěněnou, jak naráží na pruh skal a ledově osvěžující po chladné noci, abych následně přelezla přes řadu skalisek a dostala se na jemný a čistý písek. Vlny nejsou nijak velké, přesto se při nárazu o skály tříští a mořská pěna stříká až dva metry vysoko. Zkrápí mne slanou vodou, která se okamžitě vsaje do mého oblečení. Než přelezu skalky a došlápnu na suchý pás písku, jsem téměř celá mokrá. V hlavě mám ale jen svůj malý rituál, kvůli kterému jsem se sem dnes tak časně vydala a tak si vodou nasáklou kůži téměř neuvědomuji. Konec konců je teplo již nyní a to se ještě slunce nepřehouplo přes horizont.
Prohlížím „svou“ malou, útulnou a ukrytou pláž a spokojeně pokyvuji. To je přesně to místo, které ke svým účelům potřebuji. Sedám si tedy do písku, odpočívám, pozoruji moře i racky lovící ve vlnách svou snídani a snažím se uklidnit. Jsem netrpělivá a také trochu nejistá, zda se mi podaří, kvůli čemu jsem přišla. Do písku kreslím prstem kolem sebe velký kruh, rozložím do něj všechny své milované kartičky, pohladím je a zavírám oči. Ještě chvíli poslouchám šumění moře, které mne zklidňuje a moje duše se rozběhne někam daleko, kde jsem jen já a moře.
Miluji moře celým svým srdcem i svou duší, jeho vůni, zvuky, klidné kolébání vlnek i hřmot a nespoutanou divokost rozbouřené hladiny. Cítím k němu obdiv a naplňuje mne úctou. Umí život dát, ale také nemilosrdně vzít. Nemá slitování, pokud někdo nedbá jeho varování a nemá žádný respekt před jeho silou a mocí. Dokáže pohladit a zchladit rozpálené tělo a umí si hrát, jako malé, bezelstné dítě.
Barva mořské vody má nespočet odstínů od blankytně modré, přes modrozelenou a temně modrou až po modročernou. Nikdy mne neomrzí pohled na jeho třpytící se a jiskřící hladinu, na uklidňující pohyb měkkých a houpavých vlnek ani na zpěněnou bělost jejich lemování.
Vydržela bych celý den sedět a pozorovat vlny, jak se tříští o skály, jak se divoká mořská pěna rozstříkne do výšky. A stále další a další vlny se pokoušejí zaútočit s novou razancí, jako by věřily, že ta příští již skály konečně porazí.
Ubíhá mi ale čas, kterého nemám zas až tolik, kolik bych chtěla. Vracím se tedy v myšlenkách na malou pláž a ke svým kartám a v myšlenkách prosím všechny dobré vesmírné energie o ochranu a pomoc při čištění a nabíjení karet. Karty skládám do vějíře, aby se mi vešly všechny do ruky, nohy mi omývá moře a já jeho slanou vodou opatrně čistím jednotlivé listy karet. Prosím při tom moře, jeho vlny, sílu a energii o odstranění negativních energií z karet a nabití novou a mocnou silou. Celý rituál trvá zhruba patnáct až dvacet minut, ve kterých se soustředím pouze na čištění a nabíjení karet.
Po skončení rozprostírám karty opět na suchý písek a nechávám je pomalu oschnout. Karty září v právě vycházejícím slunci, jeho paprsky je hladí a dodávají jim svou sílu. Ještě jednou děkuji za záštitu a ruším ochranný kruh. Podařilo se mi udělat tento malý rituál nejen v době úplňku, ale zároveň při východu slunce, bez vyrušení okolního světa a na břehu moře, které mám tak ráda. Co víc si můžu přát. Vyhřívám se v paprscích slunce, vnímám klid a šumění moře a cítím se naprosto klidně, šťastně a uvolněně.
