Příběh, který spojil kocovinu a mateřství
Velmi zřetelně si vzpomínám na období, kdy jsem to táhla až do rána. Při radostném návratu z mejdanů jsem potkávala pracující lid, který mi připadal nesmyslně zasmušilý a v nepochopitelné depresi. Padla jsem do postele a otevřela oči pozdě odpoledne jen proto, abych si dala lehkou sprchu a došla si do hospody naproti kolejím na česnečku a vyprošťováka. Načež jsem se došla zpátky dospat, abych byla pěkně čerstvá na další večerní tah. Tolik k minulosti.
Teď je mojí hlavní životní rolí mateřství, což znamená, že můj, doposud plochý, život získal nový rozměr, posunula jsem se o několik levelů výše a jsem strašlivě šťastná. Zejména tehdy, když se mi nějakým zázrakem podaří urvat se z dětské hřišťové společnosti mezi nešišlající dospělou populaci. Přiznávám, že v těchto řídkých okamžicích se zase ochotně rozvzpomínám na propařené roky a otravuji své okolí výkřiky o tom, že nikdo nepůjde spát, dokud nezakokrhají kohouti (což je v Praze dost těžko uskutečnitelná podmínka). Tady ale také podoba s minulostí definitivně končí.
Něžný dětský hlásek se začne ozývat zhruba sedm a půl minuty poté, co se moje ovíněná hlava dotkne polštáře. Batolata projevují obecně pramálo pochopení pro to, že maminka se nejprve musí vynořit z hlubin bezvědomí, nechat se převézt přes alkoholovou řeku Styx a teprve potom může zkusit – ovšem velmi opatrně – promluvit. Hlásek tudíž rychle nabývá na intenzitě a kromě toho dítě dokáže během patnácti vteřin vychytat takovou frekvenci, při které hlava dospělého hrozí explozí. Je čas vstávat. Při shybu nad postýlku se utěšuji tím, že mě přece dítě pozvracelo už tolikrát, že by mu nemělo vadit, kdyby to bylo jednou naopak.
Není čas na hrdinství a hraje se o minuty, takže přesouvám Kubíka do své postele a s velmi zastřenou artikulací mumlám, že teď budeme spolu pěkně spinkat a hezky si odpočineme. Okamžitě se nořím do hlubin spánku, který se nejvíc ze všeho podobá kómatu. To je pro každé dítě na světe jasný impuls, že vám má začít skákat na břiše, případně si vám sednout na hlavu. Představa, že bych měla dál setrvávat v posteli, je podobná snaze relaxovat, zatímco po vás jezdí sekačka na trávu. Seberu tedy žaludek do hrsti a soukám se z postele.
Bohužel můj alkoholem zastřený mozek ještě neuvedl do chodu všechny smysly, takže v uších mi zvoní a vidím asi tak na deset centimetrů před sebe. Takže kdy jindy se naskytne lepší příležitost uklouznout na počůrané plence, kterou ze sebe dítě v běhu strhlo, a šlápnout bosou nohou na kostku z Dupla? Drtíc mezi zuby slova, na které správná matka ani nepomyslí, připravuji Kubovi snídani. Ukopnutý palec a naražená kostrč se nakonec ukazují jako velká výhoda, protože se přes bolest nemusím soustředit na pachy spojené s jídlem. Mimochodem všimli jste si někdy, že i tak nevinná věc, jako je dětské mléko, při kocovině nesnesitelně smrdí?
Mám jasný plán na přežití: Pustím dítěti pohádky, na které se bude ukázněně dívat nejlépe celý den a já u toho budu fungovat jako pasivní dozor. Možná se mi i podaří zahmouřit oko, aniž by si toho ten malý tyran všiml. Zapínám kreslenou pohádku, která Kubu za normálních okolností dokonale uzemní. Za normálních okolností! To znamená, že právě teď o ní neprojevuje ani minimální zájem. Místo toho se snaží z televize amputovat všechny kabely a ječí, že chce na hřiště. Mám pocit, že mi někdo strčil hlavu do svěráku a zauzloval mi střeva.
S vidinou, že mě třeba čerstvý vzduch probere k životu (o úrovni mé naivity už byla řeč v minulosti), se obléknu a několik vrstev natáhnu i na Kubu. To je pokyn pro jeho vnitřnosti, aby poslaly do pleny pořádnou nálož. Kombinace protékajícího obsahu pleny a fyzické námahy je pro můj zmučený žaludek už moc. Zatímco visím hlavou v záchodě, do dveří vytrvale kopou něžné dětské nožičky. Přechodné zlepšení stavu po vyluxování žaludku mi dodá přesně tolik energie, abych nás oba opět převlékla a doklusala za dítětem na hřiště.
Mezitím si moje játra řeknou, že mě pro přístě vyškolí a začnou shromažďovat všechen zbytkový alkohol v těle, aby mi ho mohly omlátit o hlavu. Opět se ocitám ve stavu, kdy by mi bylo nejlépe v márnici. Za nesouhlasných pohledů přítomných matek se skládám na lavičku. Kubík stojí vedle, mlátí mě do hlavy traktorem se zatraceně tvrdými koly a řve, že se chce houpat. Ano, houpavý pohyb je přesně to, co mi chybí ke štěstí! Pěkně se spolu pohoupeme a já mám alespoň možnost vyzkoušet si v praxi autohypnózu: „Nebudeš zvracet před lidmi!“ Po půlhodině měním předsevzetí na: „Zkusíš alespoň přežít.“ Periférně slyším, jak Kuba vykládá hloučku supermatek, že maminka byla venku až do rána a zvracela. Je mi to úplně jedno.
Hurá! Jde se na oběd a pak bude Kuba spát! Na konci tunelu mi svítá světélko. Kašlu na všechny zásady zdravého stravování a zbaběle ohřívám skleničku s hotovým jídlem. I kdyby v ní pesticidy panáčkovaly, ještě jim zamávám. Běžně usíná Kuba do pěti minut po obědě, takže hádejte co?! Velmi správně! Dneska odvrhne spánek jako zhola nepotřebnou věc. Místo toho, abych mohla svůj zmučený mozek ukolébat spánkem, poslouchám, jak Kuba řeže paličkami do plechového bubínku, mlátí o sebe kostkami a prudí se zvukovými hračkami, kterých si posledního půlroku ani nevšiml. Přísahám, že už se nikdy v životě k alkoholu ani nepřiblížím.
Klopím do sebe všechno, co obsahuje alespoň stopové množství kofeinu, a přemýšlím, jestli by mi v lékárně – s ohledem na můj aktuální stav – jednorázově nevydali nějaké drogy. Nebo alespoň sedativa pro Kubu. V průběhu odpoledne několikrát klepu na hodiny, abych se ujistila, že se nezastavily. Bohužel nikoli. Náš byt aktuálně připomíná vybydlený squat. Je mi to jedno. V nejhorším ho zapálíme a začneme někde jinde znovu a lépe. V okamžiku, kdy mám pocit, že už nevydržím ani sekundu, se otevírají dveře a vchází Luukáš. Chválabohu! Přemýšlím, že si otevřu víno na oslavu toho, že jsem přežila.
Zdroj foto:Pixabay.com
