Když nemoc přinutí zastavit: O hledání smyslu a sebenalezení
Sedím tu u počítače a přemýšlím, o čem vám mám dnes napsat. A já to prostě nevím. Skoro po týdnu, kdy jsem schopna už začít normálně fungovat, si připadám jako vygumovaná. Ty neštovice, které jsem dostala, mi daly pěkně zabrat. Pět dní jsem ležela jako pecka v horečkách a byla jsem ráda, že jsem dýchala. Takže teď opravdu ani nevím, o čem vlastně psát.
Měla bych rozdávat sílu a motivovat vás. Ale já si připadám sama tak slabá, že bych potřebovala tu sílu taky. Dokonce jsem i přemýšlela, jak jsem ležela v tom tranzu, jestli to má vlastně vůbec smysl. Myslím tím to, co dělám. Možná to taky znáte, prostě začnete pochybovat, jestli tím, co děláte, vlastně pomáhate těm ostatním, jak jste chtěli. Přiznám se, že ani nevím.
Vím, že lidé, kteří žijí nebo mají někoho blízkého s rakovinou, chtějí také podporu, pomoc, pohlazení, hezké slovo nebo třeba jen prostě uvědomnění, že jsou dobří. Ano, protože oni, my, také pochybujeme, jestli to děláme dobře, jestli jsme to nemohli udělat líp nebo, zda jsme to nemohli nějak změnit. A pak se tím zaobíráme, trápíme nebo dokonce až „užíráme“.
Je to, co dělám, dobré?
Tak tuto otázku jsem si během posledních dní položila několikrát. Jen ta odpověď ne a ne se objevit. Taky jsem si říkala, že mi ty neštovice vlezly snad na mozek nebo co. Proč se tím vlastně zaobírám, proč to řeším? No asi mám pocit, že mi něco chybí. Možná právě ta odpověď na tu otázku, je to, co mi schází.
Pro mě je důležité podporovat a motivovat všechny moje milované, bez toho bych to nebyla já. Ale najednou cítím, že bych potřebovala i já nakopnout, postrčit nebo jen ukázat směr, kterým se mám vydat. Prostě se nadechnout a jít zase dál. Jen se mi trochu špatně dýchá, ale to přejde a já vím, že to zase zvládnu a prostě se zvednu a bude to ok.
Takže i když se někdy motáme a máme pocit, že vlastně vůbec nevíme, tak zpomalme nebo rovnou zastavme.
A dýchejme a pěkně v klidu a pomalu…
Až budeme mít pocit, že už se nám dýchá zase mnohem lépe, tak vstaňme, pomalu se rozejděme a pokračujme dál. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com