Od metrového sprintu k alergické reakci
S během se nekamarádíme. Už několikrát jsem se pokoušela to s ním zkusit a začít, ale vždycky jsem spíš skončila. Stačí, že dobíhám metro. Život je i tak hukot, tak proč se ještě hnát ve volném čase??? Poslední dobou, se ale přiznám, že jsem občas vyběhla.
Běžím tempem, že by mě směle předhonila i čivava s jednou nohou. Náhle nemůžu popadnout dech. Jasně jsem se dusila! To už mi určitě otýkaj mandle, taky mám krhavý oči, sotva vidim. To už mi líp prospívá obrazovka počítače, já to věděla, běh mi není souzenej! „Opakuj si…síp, že…síp…běžíš pro…pro zdraví…fuuuuu….“ Já bych určitě běžela tak ráda, ale co dělat, když mám alergii, že jo? No to je fakt o zdraví!
O pár týdnů na to:
Vpadla jsem do dveří své praktické lékařky a skoro až hrdě hlásím: „Tak je to potvrzený! Červený na bílým! Jsme alergická na běhání!“ „Prosím? Já vím, že jste srandistka, Pavlínko, ale…“ Zvednu si tričko. Na pažích a břiše a zádech mám vyrážku. Červenou. Šíleně to svědí. „ Víte, začalo to takovým cukáním v nohách. Najednou. Tak jsem šla běhat, když si tělo řeklo…“
„Stalo se Vám to prvně?“ „To ne“ „A co se stalo, že Vás to přivedlo teď?“ To mám na ní ráda. Člověk si přijde důležitý. Psychologicko-žurnalisticky se vyptává a zajímá. „No, víte, vypadá to blbě, když se potom škrábu všude možně…“ „A kdy Vám to začíná?“ „Vždycky po běhu.“
Prochází se mnou celou trasu. Ptá se, co kde jak a proč dělám. Vyprávím jí o svých opičích překážkových drahách, které si sama dělám. Máme tu v parku plno kopců. Vybíhám až nahoru, tam 10 dřepů a pak dolů…to mi má připomenout, že v životě jsi jednou nahoře a jednou dole, ale že zvládnout lze obojí, jen nahoru to chce trochu zabrat a z kopce už je to sranda, jen si dát pozor, aby se člověk nerozmáznul, jak je hrrrr…dále pokračuji slalomem mezi lavičkami a pak následuje řada stromů, kde u každýho provádím výskok, abych si s korunami stromů dala high five.
Taky nemůžu minout dětské kresby křídou na asfaltu a tak skáču panáka. Celou štaci pak zakončuji příjemným relaxem v trávě, na to se vždycky těším celou cestu. Chystám se povyprávět o tom, jak úžasné je se zhroutit zpocená do měkké…„Byla jste už někdy, Pavlínko, na alergologii?“ „Myslíte, jak Vám do každý ruky zapíchaj asi 15 lahviček s nějakýma srač…substrátama a čekaj, co Vás začne svědit?“ „No…tak nějak.“ „Jo, byla.“ Je mi jasný, kam tim míří. Ale proč? Jak chce do lahvičky strčit běh? Hm. Ona je lékař. Je to na ní. Já už svou práci odběhla.
Nicméně se nakonec ukázalo, že to není karmou ani nepřízní osudu, ale tou kytkou, co má tak jemný lístky. Čertkus luční. Jo, když se to rozloží, je to přesně ono. Kus čerta! Tváří se jako svatoušek a přitom, vždycky když doběhnu, tak sebou plácnu na trávu, koukám do nebe a prožívám euforii z koktejlu endorfinů, které se po té dřině zaslouženě uvolňují. S tím je teď utrum. Jediná úžasná část celé mé trasy. Holt jasný znamení! Žádný flákání! Musím běžet stále, od začátku do konce, a plácnout sebou jedině pak hezky do postele. Doufám, že nebudu mít alergii na plyšáky…
Zdroj foto:Pixabay.com
