Proč ubližujeme těm, které milujeme: Pohled do hlubin našich vztahů
Ubližujeme svým dětem, svým mužům a ženám, ubližujeme svým rodičům, kamarádům a přátelům, ubližujeme svým psům, kočkám, koním, ubližujeme přírodě a celé Zemi. Ubližujeme a zraňujeme nejvíce ty, kteří jsou pro nás nejdůležitější a které máme nejvíce rádi. Ubližujeme jim tím, co říkáme a děláme, tím co neříkáme, neděláme a oni na to čekají, tím, že s nimi jsme příliš nebo s nimi naopak nejsme, když to potřebují. Ubližujeme tím, že je nevnímáme, nevidíme, neslyšíme.
Proč má člověk vnitřní potřebu tolik ubližovat a zraňovat? Proč se toho dopouští znovu a znovu, a pořád znovu a znovu se na sebe zlobí a lituje, že zase surově a bolestivě šlápl tam, kde to druhého člověka nejvíc zraní a poníží? Proč to člověk pořád dělá, i když už si tisíckrát řekl, že to dělat nechce a nebude? Proč my rodičové křičíme na svoje děti, srážíme je tím níž a níž a abychom pak sami v sobě ustáli znechucení, že jsme „to“ zase udělali, tak tomu alibisticky říkáme „důsledná výchova“? Svůj křik ospravedlňujeme vysvětlením, že dáváme svým dětem hranice, že je učíme, že tady přeci nejsou samy, tím jim přeci dáváme tu nejlepší výbavu do života ve společnosti, nebo snad ne? Křičíme na ně, nebo jim naopak necháváme bezmeznou volnost. A nenapadne nás hledat jiná východiska. Pořád přepínáme jen mezi těmito dvěma extrémy, nedokážeme to zastavit, PROSTĚ SI NEMŮŽEME POMOCT!
Nemůžeme si pomoct. Je to větší než my. Je to něco tak hlubokého, že rozumové rozhodnutí, že už v tom nelidském způsobu nebudeme pokračovat, absolutně selhává. Rozumem totiž hlubokou vnitřní touhu po uzdravení vlastní prožité bolesti nelze zdolat.
Rozum říká „Nedělej to, zastav ten koloběh zraňování, ponižování a bolesti. Přestaň to dělat!“ Vnitřní touha člověka naopak vede k tomu znovu a znovu se potkávat s bolestí z vlastních dávných zranění, z nedostatku lásky, z ponížení, z omezování, vede ho k tomu potkávat se s bolestí z absence hranic nebo s bolestí z překračovaných hranic. Je to způsob, kdy sami sebe vracíme do hloubek vlastní bolesti, pořád do kola si ji přehráváme, abychom v ní hledali nová východiska a nové způsoby, jak žít a prosadit se bez zraňování a ponižování sebe i druhých.
V hloubkách své vlastní bolesti hledáme způsob, jak si pomoct. Hledáme medicínu k uzdravení. Je to medicína, která by nás konečně naučila, jak mít se sebou soucit, jak se mít rád/a a hýčkat se, pečovat o sebe, dávat si dostatek všeho, co potřebujeme a umožnila nám opustit už konečně staré známé strategie pochodu za svým přes mrtvoly anebo naopak stažení se do pasivity s pocitem zmaru a vlastní nepatřičnosti.
Cokoliv udělám svému muži nebo svému synovi, jakékoliv odmítnutí, ponížení a zranění,
kterého se na nich dopustím, totéž dělám sama sobě dvojnásob.
Jakékoliv křivé slovo zabarvené zlostí, nespokojeností a odsudkem mě bolí, protože vnímám, že ubližuji, utlačuji, beru druhému člověku svobodu. A bolí mě to dvojnásob, když vidím, že tím dělám sama sobě totéž: neuznávám, popírám, cenzuruju a dusím svoje lidské potřeby. Jsou to jednoduché a přitom tak zásadní lidské potřeby malého miminka: potřeba těsné blízkosti, tepla a bezpečí, potřeba cítit, že tu pro mě někdo neustále je, je to potřeba přijímajícího a přímého pohledu z očí do očí, pevného a jemného objetí, lidského doteku kůže na kůži, potřeba cítit radost rodiče z mojí přítomnosti… Tohle je hluboká jáma ve mně, která je polo-prázdná a já se do ní neustále vrhám a hledám v ní ty drobečky svých miminkovských potřeb, které byly uspokojeny, ale TAK MÁLO!!!
Existuje z toho cesta ven. Tou cestou je uvědomění si toho, že nechuť a podrážděnost k potřebám druhých je ozvěna vlastních nenaplněných potřeb malého miminka v nás. Uvědomíme-li si, že tohle všechno je celé naše, že naše podrážděnost je jen odraz našeho deficitu lásky, přijetí, uznání a podpory rodičů k nám jako k miminkům, tak dokážeme lépe zastavit své odmítavé a agresivní jednání k druhým.
My všechny matky, co nás dráždí, že po nás naše dítě pořád jen něco chce, tak my jsme jako miminka a batolata nedostaly dost toho, co jsme potřebovaly. Nedostaly jsme dost blízkosti, nedostaly jsme dostatečné uznání svých potřeb a dost podpory v jejich naplňování. A dost možná teď máme děti, které se zlobí, když něco nemají hned a když nejsou první. Znáte to? Vidíte to u svých dětí? …A vidíte to u sebe?
A víte, že si tento velký dávný deficit můžeme všichni doplnit i teď jako dospělí?
Můžeme, jsou tu pro to ale tři zásadní podmínky:
1) nejdřív si svoje potřeby musíme uvědomit a přiznat si je,
2) musíme se za ně postavit a začít o nich mluvit,
3) a možná nejtěžší je, že musíme někomu dovolit, aby nám s jejich naplněním pomohl.
Každý, kdo se chce takto uzdravit, neobejde se bez pomoci. Tak jak je každý člověk jako malé dítě závislý na tom, jestli od maminky dostane blízkost, teplo a bezpečí, stejně tak potřebuje totéž zažít i teď v dospělosti od druhého člověka. Sám si to může dát jen v omezené míře. Pro prožitek toho, že je v pořádku tak, jak je a že je tady vítán, potřebuje vědomého člověka, který mu to dá zažít. Pokuste se takového člověka k sobě najít. Možná je to váš partner? Dovolíte mu, dát vám zažít blízkost, lidské objetí a dlouhý pohled z očí do očí?
Eva Svobodová, evavolavka.cz
Zdroj foto: Pixabay.com
