Mýty a pravdy o dermatilománii: Odhalení skutečností o kožním sebepoškozování
MÝTUS: Dermatilomani mohou kdykoli přestat.
PRAVDA: Kdyby to bylo možné, už bychom s tím dávno přestali, protože vyrovnávání se s následky na našem těle je pro nás velmi stresující. Jakmile proběhne rozškrábání nebo vymáčknutí daného místa, náš mozek nás odmění příjemným pocitem, který sníží naši úzkost. Takže v tomto chování pokračujeme dále. Než se přijde na to, že se jedná o dermatilománii, tak už je tento problém součástí našeho každodenního života a každodenních rituálů, čímž se pro nás zbavení tohoto chování stává obtížnější a hůře se nám proti němu nalézají zbraně. Škrábeme se a mačkáme, abychom se zbavili úzkosti a neklidu a poté jsme zklamaní, když vidíme strupy a jizvy, které jsme si sami způsobili, čímž si úzkost ještě zhoršíme a opět se vracíme k onomu chování, které nám má od úzkosti ulevit a tak se plácáme v bludném kruhu.
MÝTUS: Všichni dermatilomani mají kožní problém, díky kterému se začnou škrábat.
PRAVDA: Mnoho lidí se začnou škrábat/mačkat poté, jakmile se u nich objeví kožní problém (např. akné, ekzém), ale není tomu tak u všech. U mnohých z nás se tento problém spustil při našem pocitu, že jsme s četnými pupínky nedokonalí, čímž se u nás probudilo kompulsivní chování. Někteří dermatilomani, obzvláště ti, kteří mají sklony k dysmorfofobické poruše (poruše sebehodnocení vlastního těla) nikdy kožní problémy neměli, ale nachází si nedokonalosti, kterých se snaží škrabáním zbavit.
MÝTUS: Škrabání se/mačkání se je stejné jako řezání se a popalování se.
PRAVDA: Tohle tvrzení štve všechny dermatilomany. Není nic pohrdavějšího jako to, když nám někdo řekne: „Ááá, vím, čím si procházíš, kdysi jsem se řezal/a“. Ano, lidé se nás snaží chápat, ale nedostatek vědomostí o tom, co dermatilománie je, nás rozčiluje. Někteří lidé s dermatilománií trpí také na jiné sebepoškozovací problémy, ale to není nutným předpokladem, že spolu tyto věci přímo souvisí. Člověk, který se řeže (i když nutkavě), to dělá, aby se mu skrze fyzickou bolest vyplavily endorfiny, díky kterým se cítí lépe a tento způsob je pro něj odvedením pozornosti od emočního chaosu. Mnoho dermatilomanů má kognitivní zkreslení, které jim škrabání se ospravedlňuje, takže se vydají na „misi“ při které dovedou oddělit a ignorovat většinu fyzické bolesti, aby dosáhli toho, co si stanovili za cíl. Jakákoli fyzická bolest se jim může příčit (pozn. překl.).
MÝTUS: Každý si sem tam mačká beďary… Znamená to, že každý má do jisté míry dermatilománii?
PRAVDA: Dermatilománie není tak jednoduchá, jako občasné vymačkávání uhrů. Při dermatilománii stojí za tímto nutkáním obsesivní povaha, proto je tato porucha zařazena mezi obsesivně kompulsivní poruchy (anglická zkratka OCD). Jedná se o opakované chování, ať už jde o vědomé rozhodnutí stoupnout si před zrcadlo a „prohledávat se“, nebo o nevědomé „mapování se“ během sledování televize či dokonce během spánku. Škrabání se se stává poruchou, když se při něm nemůžete zastavit, nemůžete ovlivnit, kdy jej děláte, jak často jej děláte, a zároveň postihuje vaše každodenní činnosti, zatímco negativně ovlivňuje vaši sebeúctu.
MÝTUS: Když se někdo patologicky škrábe, znamená to, že se HODNĚ nenávidí.
PRAVDA: Mnozí lidé si dermatilománii odstartují při nízké sebeúctě. Mají pocit, že je u nich potřeba změnit něco špatného a začnou se škrábat nebo mačkat, protože je to pro ně společensky přijatelný způsob, jak se cítit lépe (společensky přijatelný, protože není nápadný, než se z něj stane porucha). Pro všechny z nás se problémy se sebeúctou díky dermatilománii ještě zhorší, protože se cítíme sami, nemůžeme kontrolovat naše nutkání a viníme se. Brání nám to, abychom se cítili přijímaní, a máme pocit, že jsme odsuzovaní (když vyjde pravda najevo), nepochopení, a zamezuje nám to, abychom si jen vzdáleně připadali „normální“. Toto stigma dermatilománie a výroky na stopy na našich obličejích a/nebo tělech je něco, co nás vede k hlubším pocitům izolace a k sebeodporu.
MÝTUS: Lidé, kteří si způsobují jizvy v důsledku škrábání, to dělají proto, aby na sebe upoutali pozornost.
PRAVDA: Ve skutečnosti, přímo naopak. Aby si ostatní nevšimli škod, které jsme si způsobili, strávíme spoustu času jejich zakrýváním pomocí makeupu nebo oblečení. Většina z nás se za stroupky/jizvy/fleky stydí nejen proto, že máme podrážděnou nebo porušenou kůži, ale proto že jsme si to způsobili sami a nadále způsobovat budeme. Snažíme se zakrýt fakt, že máme tuto poruchu, protože málokdo ví, že vůbec existuje a stereotypní názory ostatních na náš problém nám ubližují.
Dalších 6 mýtů na Vás k přečtení čeká zde: http://luckastastna.cz/12-mytu-o-dermatilomanii/
Jsem autorka Kompletního manuálu pro dermatiloman(k)y
Ruce pryč! a dále Příručky první pomoci
pro dermatiloman(k)y,která obsahuje
4+1 radu pro OKAMŽITOU ÚLEVU Vaší kůži i mysli.
Děkuji Vám za to, že jste dočetli až sem, a přeji vám krásný den!
L.
www.luckastastna.cz
Zdroj foto: Lucka Šťastná
