Zápas s vnitřními hlasy a halucinacemi
Protože je tento web mj. o příbězích, dovoluji se podělit o část toho svého. Příběh naplněný duševním onemocněním, schizofrenními atakami. Dnes všude čtu, že je to “těžké téma”, o destigmatizaci, téma hodně diskutované apod. Ano, může to tak vypadat, já sama tomu však takovou váhu nedávám. Pro mě je to zkušenost, zkušenost ze které jsem se mohla něco naučit a díky tomu se snad již do podobné situace nedostat.
Bylo mi 43, už rok jsem žila s partnerem-Čechem o 23 let starším v německém Berlíně. Před Vánocemi toho roku mi zemřely – vedle rodičů nejdůležitější osoby – teta a babička. S partnerem jsem se přestala cítit dobře, tlačila jsem na něj otázkou proč jsme vlastně spolu. I v Berlíně jsem se přestala cítit dobře, přestože jsem vždy toužila mít zkušenost žít v zahraničí – zjevně mi ten rok už stačil. Začalo mě to táhnout zpátky do ČR k rodině – mamince, dceři a vnučce. Zkrátka, tlak uvnitř mě byl velký, nevěděla jsem jak v životě dál.
Již nějakou dobu jsem navštěvovala v ČR semináře osobního růstu, které mi připadaly pro sebe smysluplné. (Díky pohledu jiných lidí se daří změnit zaběhané vzorce chování, které se mi nelíbí, které vnímám pro sebe jako škodlivé. Jediným nástrojem je zde soustředěný rozhovor o vlastním životě. To znamená mnohdy vracení se do minulosti, dostání se do skrytých oblastí mého Já.)
Pár dní po návratu ze semináře jsem se začala cítit divně, nemohla jsem usnout, odešla z ložnice do obýváku, něco mě nabádalo podívat se na DVD, které jsem dostala od kamarádky, s názvem Tajemství. Pak jsem poslouchala písničky Františka Nedvěda, které mám ráda. Na chvíli jsem usnula, probudila se se svítáním, kdy partner odešel do práce. Začala jsem telefonovat mnoha mým přátelům (první byla kamarádka, od níž jsem dostala zmíněné DVD), zda se jim nic nestalo, zda jsou v pořádku. Dcery jsem se ptala, s čím si nejraději hraje vnučka – byly to klíče, tak jsem jí nabádala, ať jí je dá. Poté jsem únavou usnula na pár hodin.
Po probuzení jsem nevěděla, zda je ráno či večer. Zůstala jsem ležet s pocitem, že mám horečku a snad i rakovinu. Vybavilo se mi, že určitě přijede kamarádka – opět ta, od níž jsem dostala DVD. A partner pro ni má jet na letiště. Slyšela jsem cvaknout dveře bytu, v tom partner vstoupil do pokoje a nikoho nevedl. Byla jsem zmatená. Pouze donesl bedýnku s jablky, jen se na mě podíval a zase odešel. (Zpětně mi říkal, že telefonoval do bytu a bylo stále obsazeno, tak se přijel podívat, co se děje. Telefon byl vyvěšený, visel na šňůře ze stolu.)
Dále si vybavuji, že jsem krátce po jeho odchodu vstala, šla od kuchyně, vzala dva odpadkové koše a začala do nich skládat věci, které z mého pohledu k sobě patří. Začala jsem slyšet hlasy, které mi potvrzovaly správnost volby věcí, co k sobě patří slovy „samá voda, samá voda, přihořívá, přihořívá, hoří“ (to „hoří“ jsem vnímala současně také se sepnutím hořáku plynu, který je v kuchyni). Se vztekem jsem i vyhazovala věci, které jsem vyhodnocovala, že mi otravují život, že už ke mně nepatří.
S dupotem jsem běhala po bytě, partnera provokovala, aby mi dal facku (Snad s pudem sebezáchovy, že se sama nedokážu zastavit. Zpětně jsem díky zranění jeho hlavy viděla, že jsem šla až tak daleko, že jsem mu rozbila o hlavu keramické poháry, které jsem si právě dovezla z ČR a milovala je.) Vběhla jsem do koupelny, zde jsem měla pocit, že vidím za mléčným sklem siluetu mého zemřelého ex-manžela. Tušila jsem, že za sklem je v podobě zombie a já ho nechci za žádnou cenu vidět. Také jsem tu zhasínala světlo, balila se do klubíčka na předložku před vanu, snad jako obrana, že se blíží konec světa, a já se takto chráním. Odtud jsem šla do ložnice, kde už spal partner. Hlasy mě nabádaly, že musím utéci z bytu.
Vyběhla jsem za dveře a hned na ně tloukla, aby mě pustil partner zpátky. Nevzbudila jsem ho však. I tady jsem se balila do klubíčka na rohožku stejně jako v koupelně coby ochrana při koncem světa. Hlasy pokračovaly v nabádání, že se musím rozhodnout, zda uteču z domu nebo zůstanu- v tom případě můžu v domě zhořet.
I jsem se rychle rozběhla po schodech ven, jen v oblíbené sukni, halence a bosa. Byla půlka února, pršelo, bylo krátce po ztroskotání lodi Concordia – já ji vzdáleně viděla a soucítila s lidmi na palubě. Přeskakovala jsem z nohy na nohu, jak mi bylo od noh zima. Snad jsem si svlékla kalhotky a se zvednutou sukní zastavovala taxíky, které přede mnou couvaly. Patrně někdo z řidičů přivolal policii. Už si jen vybavuji, že jsem ležela na ulici, přikrytá dekou a sledovala zpod ní boty policistů. Přijela sanitka, naložili mě a zde jsem prožívala nová muka halucinací, že mě vezou do márnice, jak to tam asi vypadá…
Další vzpomínka je již z nemocnice. Chodím kolem zdí, vidím tu lidi, kteří jsou podobní někomu z mých známých a ptám se sama sebe, co tu dělají. Bála jsem se spolupacientů, bylo mi špatně od žaludku, nebyla jsem schopná nic sníst. Z nemocnice X mě převezli na spádovou psychiatrickou kliniku poblíž bydliště. Zde jsem se vzbudila s partnerem nad hlavou, který se mě ptal, co mi má přinést. Já ho poprosila o zubní protézu, kterou jsem schovala do výřezu poklopu kanálu před domem, kde jsme bydleli. A ona tam fakt byla! To bylo mimo mé chápání.
Asi 3 dny po dovezení do nemocnice, již pod vlivem léků jsem se „začala vracet na tento svět“. Během dalších dní jsem opět telefonovala mnoha přátelům v ČR (asi toho bylo opravdu hodně, protože jsem platila účet za telefon skoro 3 tis.). Mimo jiné jsem dostala kontakt na psychiatrini v Praze, kam jsem pak jela na konzultaci. Měla jsem pocit, že na berlínské klinice se mnou nikdo nemluvil, jak jsem potřebovala – ptali se stále jen, jestli nemám bludy, neslyším hlasy a zda mi je dobře. Jako prospěšné a líbilo se mi chodit na muzikoterapii – řekla jsem, že zpívám, ergoterapii a cvičení.
Asi po 3 týdnech jsem mohla chodit na pár hodin, o víkendu na celý den domů. Po měsíci a půl jsem byla přeložena z lůžkového oddělení na stacionář, kam jsme docházeli od pondělí do pátku 9 – 16 h, víkendy jsme trávili doma. Zde pokračovali již stávající terapie, navíc se přidaly tréninky postřehu a koncentrace. Po dalším měsíci a půl jsem byla s pokračováním užívání léků domů s tím, že budu pravidelně navštěvovat psychiatrickou ambulanci. V případě nějaké akutní příhody okamžitě přijít na kliniku.
Já se však rozhodla vrátit zpátky do ČR. Najdu si práci. Po dvou měsících jsem však žádnou nenašla, naskytla se však příležitost v Berlíně, a tak jsem odjela zpět do Berlína. Byla zde vidina pracovního poměru min. na půl rok. Během onoho půl roku jsem dostala nabídku na další půl rok. Vztah s partnerem mi nadále nevyhovoval (více holduje alkoholu) a touha být s rodinou a dlouholetými přáteli v ČR tak silná, že jsem ukončila druhý půlrok pracovního poměru a definitivně se vrátila do ČR. Velmi rychle jsem našla zaměstnání na pozici obchodníka. Bohužel jen na dva měsíce, nesplňovala jsem představu zaměstnavatele, a musím přiznat, že i mně se ulevilo, tato pozice mi moc neseděla. Zaregistrovala jsem se na úřadu práce. Vedle hledání zaměstnání jsem si přivydělávala pár stovek šitím, opravami a úpravami oblečení a bižuterie (šití je mojí vášní od dětství).
Na konci dubna jsem se opět účastnila semináře osobního růstu. Pár dní na to jsem se v noci vzbudila panickou hrůzou, že „letím“ do podobné situace-psychózy jako před 2 lety. Nelehce se mi usínalo, ráno jsem hned volala mamince, co jsem v noci prožila. Řekla mi, ať k ní okamžitě přijedu. Brečela jsem a říkala si, jak se ke svému tělu hrozně chovám, jak ho přetěžuji.
Také jsem volala jednomu zákazníkovi, od nějž jsem měla v té době hodně zakázek. I jemu jsem řekla, co jsem v noci prožila a že potřebuji nastavit nová pravidla spolupráce. Jela jsem za ním ujasnit si zakázky, co je potřeba prvně, co později, s konkrétními daty.
Odjela jsem k mamince, nenechala mě na noc odjet zpět do dílny. Sama jsem cítila, že bych to nezvládla být sama. Den na to jsem zpracovala prioritní zakázku pro zákazníka. Na předání zakázky jsem si s ním dala sraz v centru města. Ten den jsem se stále necítila dobře, měla jsem potřebu se opírat o zdi domů. Pozorovala jsem lidi a myslela si, že vím, co si myslí. Připadala jsem si jak Jiřík ve Zlatovlásce, který rozuměl řeči zvířat. Hrozně mě to obtěžovalo.
Ze schůzky jsem jela zpátky k mamince, kde k mému milému překvapení byl zeť s vnučkou. S vnučkou jsem si začala šeptat, zeť pozoroval, že s ním mluvím podivně. Druhý den jsme jeli s maminkou a bratrem pracovat na chalupu. I tady rodina u mě pozorovala zvláštní chování. Po návratu domů jsem večer a celou noc chodila pít vodu, následně na záchod a říkala si, že nemůžu usnout dřív než maminka. Ta mi ráno řekla, ať si jdu lehnout, že jsem celou noc nespala. Na nějaký čas jsem usnula. Pak si sedla k televizi. Byl tam i bratr, kterého maminka zavolala, aby se s ním poradila, co se mnou, že mé chování je zarážející.
Vnímala jsem, že se blíží konec světa, ale je ještě špetka naděje na záchranu. Už jen z vyprávění vím, že jsem přestala mluvit, tiskla k sobě psa, div ho neudusila. Maminka pak už neváhala a zavolala záchranku. Paní doktorka jí řekla, že udělala to nejlepší. Záchranka mě odvezla do Psychiatrické nemocnice. Tady jsem se poprala se zřízenci, že tam nechci být. Byla jsem přikurtována k posteli, dostala injekci. Svítalo a já začala tušit, že svět přežije. Přikurtována jsem křičela, aby mě pustili. Také z vyprávění vím, že jsem napadla spolupacientku, když při rozcvičce spala. Pocit „návratu zpět“ při této druhé atace byl, že trval o nějaký den déle, zato rozmanitost bludů a hlasů menší. Došlo k ní také po snížení léků. Po domluvě s mojí ošetřující lékařkou jsem cítila, že chci léky zkusit snížit, když jsem byla dva roky bez obtíží.
Při vizitách v nemocnici, kde jsem byla hospitalizována dva a půl měsíce, jsme vedli rozhovory o mém stavu, mj. paní primářka zkonstatovala, že za mým stavem mohou být semináře osobního růstu. Její zkušenosti s pacienty jsou takové, že citliví jedinci tělesně neunesou vstup do nevědomých oblastí, navíc pokud je v rodině zátěž psychického onemocnění – u mě sestra a bratranec z matčiny strany trpí schizofrenií. I já sama jsem již cítila souvislost mezi semináři a mými psychotickými atakami, když obě nastaly bezprostředně po nich, a tedy že se budu muset těchto seminářů vzdát. V nemocnici byla jedinou terapií ergoterapie a procházky parkem. Také jsem mohla po 4 týdnech hospitalizace začít trávit víkendy doma. Jezdila jsem ke kamarádovi ke koním, kde jsem se učila na nich jezdit, i čistila jejich stáje, takže jsem měla vlastně i zde ergoterapii.
Po návratu z nemocnice jsem si chtěla najít zaměstnání, i když jsem se necítila úplně v pohodě. Nastal nový tlak, tlak nutnosti mít příjem. Dva měsíce se mi nedařilo zaměstnání najít, po domluvě s lékařkou jsem se pokusila požádat o invalidní důchod. Po měsíci od žádosti mi byl přiznán invalidní důchod 3. stupně. To pro mě znamenalo velké uvolnění. Nadále v klidu jezdím ke koním, žiju na venkově s báječným mužem, zpívám, občas hraji na kytaru, šiju a upravuji oblečení. Při tom zatím užívám stabilní dávku léků. A doufám, že druhá psychotická ataka byla atakou poslední.
A již půl roku svoji zkušenost zužitkovávám jako konzultantka s vlastní zkušeností u jedné neziskovky.
Zdroj foto:Pixabay.com
