…píše ve svém novém blogu Alice. Nenechte si ujít. 🙂
Navigace vs. cedule a zácpa už v Německu
Určitě se nemusím ptát, jestli znáte film Slunce, seno atd. A všichni znají určitě hlášku Heleny Růžičkové: Když vy dlaždičky, tak my břízolit. Tuhle hlášku si upravuju dle potřeby, např.: když ty melír, tak já na blond. Když Mia Maya Chorvatsko, tak já Itálie. A doufám, že kolegyně spisovatelka ještě něco přihodí.
Na začátek musím podotknout, že pocházím z ne moc početné, avšak hlučné rodiny, kde všichni mluví, a to hodně. V případě zcela malilinkaté oslavy s malilinkatým množstvím alkoholu mluví všichni najednou a nejdeme vypnout. Také startujeme na první našlápnutí, vyletíme jak čertík z krabičky, všem sdělíme, co se nám nelíbí a pak jsme zase v pohodě, jen ostatní tak nějak ne.
Naše rodinné oslavy můj manžel přežije pouze s pravidelným přísunem alkoholu, prý když jsme všichni pohromadě, tak jsme pro ostatní za stavu střízlivého zcela nesnesitelní. Můj manžel naopak pochází z rozvětvenější rodiny, avšak velmi klidné a tiché (jen jeho maminka jim kazí skóre, tu asi adoptovali). A s tímhle zcela klidným a rozvážným manželem jsem já a můj vlastní synovec a naši známí v druhém autě, vyrazili na lyže do Itálie. Vsuvka pro čtenáře mých blogů – tamní nemocnici jsem nepoznala, odnesla to jen roztržená bunda a pohmožděný sval na noze.
První problém nastal už Mnichově. Vzhledem k tomu, že navigace je jen pro slabochy, pojedeme podle cedulí. Cedule nás samozřejmě vedly obchvatem okolo města a protože v sobotu se mění turnusy, tak je půl Evropy na silnici. U Mnichova. A pak taky u Innsbrucku. Ale nebudu předbíhat, zatím stojíme v zácpě u Mnichova. A protože německy vládnu dobře, naladila jsem německé dopravní zpravodajství a ostatním sdělila, že si na té dálnici užijeme fakt hezkých pár chvil. Tu můj manžel svolil, že tedy poslechne navigaci, která byla přítomna v druhém autě, i když je rodu ženského. Sjeli jsme dalším sjezdem a vydali se skrz město. Nevím, jestli si navigace hned ráno nedala panáčka na kuráž, vedla nás opravdu podivně. Ukazatele nás směrovaly rovně, navigace doprava, i sjeli jsme z té čtyřproudové silnice na nějakou okresku, abychom se za chvíli zase na tu čtyřproudovou silnici napojili. Když to ta mrcha udělala potřetí, můj manžel už okousával volant a zařval: s…na tu techniku, teď pojedu, jak chci já a jeli jsme podle ukazatelů. Naši známí podle navigace. Bylo to úplně fuk. Sešli jsme v zácpě před Innsbruckem. To už byl volant okousaný docela.
Strávili jsme tam pěkné dvě hoďky a pak konečně dojeli do Itálie. Tam začal být můj manžel neklidnější ještě víc. Pravil: tady není sníh. Já: jsme v nížině, tady nemá být sníh. Odpověď: je únor…kde je ten sníh? Za deset minut: Kde je ten sníh? No řekni mi, kde je ten sníh? Zhluboka jsem dýchala. Pak jsem podotkla, že už je jistě unavený, že bych ho mohla vystřídat a ten zbytek dořídit. Dostalo se mi jen pohledu, který jasně říkal: sáhni na ten volant a jsi mrtvá. Jak já bláhová na to mohla zapomenout…nemám důvěru. Blížili jsme se k horám, ani tam nebyl viditelný sníh. V pravidelném intervalu jsem poslouchala: tady není sníh, kde je ten sníh?!?
Můj synovec občas vyndal sluchátka z uší, asi aby se ujistil, jestli to říká fakt můj manžel, či zda máme v autě na zapřenou nějaké malé otravné dítě. Dojeli jsme do městečka, kde sídlila italská cestovní kancelář a kde jsme si měli vyzvednout klíče od apartmánu. Ani tam nebyl sníh, ba co víc, kvetly tam jarní kytky. Z městečka do hotelu to bylo ještě cca 2 km, ale o 500 m výš. Těsně za vsí můj manžel ztratil nervy. Zastavil, vyběhl z auta, které stále dokola obíhal a řval: kde je ten sníh?, no řekni mi, kde je ten sníh? . A kde je ta sjezdovka? Ukaž mi tu sjezdovku!! Bylo nad slunce jasné, že za to, že tam není sníh, můžu já. Já vybrala destinaci, já vybrala termín. Můj synovec vyndal z uší sluchátka definitivně a nevěřícně zíral. Tohle znal jen od svého otce. I obrátil se na mne a pravil: Ty, poslechni, jseš si jistá, že není náš pokrevní příbuznej?
Poté, co se manžel dostatečně vyběhal, sedl opět za volant (stále jsem neměla důvěru) a vyjeli jsme o těch 500 m výše. Už po cca 200 m převýšení začal být sníh a u hotelu přímo sněhové závěje. Popis hotelu nelhal, sjezdovka byla opravdu cca 10 m od lyžárny. Ne, neřekla jsem: tak a jsi spokojenej? Je tu sníh, jsme u sjezdovky….ne, jeho výraz jasně naznačoval: mlč, nebo si už nezalyžuješ. Ani teď ani nikdy jindy. Náladu mu lehce spravila plznička, kterou si sebou vezl a pak ráno vyžehlený manšestr na prázdné, upravené sjezdovce.
Mně by náladu nespravil ani sud piva. Byla jsem po té dlouhé cestě urvaná, jako kdybych auto celou cestu tlačila. Celý týden proběhl zase v klidu, zase to byl můj klidný, rozvážný manžel. Až do pátku. Poslední lyžovací den. Odcházíme z pokoje, a to velmi brzo, abychom si naposledy užili ten vyžehlený manšestr na prázdné sjezdovce. Můj manžel kontroluje, zda máme helmu, rukavice, máš klíč od skřínky?…ty vezmi ještě odpadky… a tak kráčíme směrem k lyžárně, celou dobu se s mým synovcem pošťuchujeme a mluvíme a mluvíme, on vyhodí odpadky, dojdeme do lyžárny ke skřínce a tam zjistím, že ten klíč, který jsem celou dobu měla v ruce, tak nějak v ruce nemám.
Tentokrát zhluboka dýchal můj manžel. Běž ho najít!!! Kauce je 100 Euro. I prošli jsme chodby hotelu, výtah, dokonce několikrát, i uklízečky s vysavačem jsem donutila prohlédnout prachový pytlík. Vzhledem k tomu, že italsky neumím a ony zase neuměly jinou řeč, to byl docela výkon. Další varianta byla popelnice…ano, opravdu jsem ji prohrabala. NIC. Zcela zničená, po cca hodině hledání, jsem se vrátila k manželovi, který nasupeně přecházel před lyžárnou sem a tam. Já došla dovnitř, tam si sedla na lavičku, vzala do ruky helmu a povídám: tak já nevím, já fakt prohlídla úplně všechno a nikde nic a vztekle jsem s tou helmou bouchla o zem. A v tu chvíli to cinklo. Jó, ten blbej klíč mi spadl do helmy. Myslíte si, že se mu ulevilo, že ušetřil 100 Euro a že nemusíme diskutovat s nějakým Italem, co umí jen italsky, o tom, kdeže je ten pos…klíč? Nééé. Celý den se mnou nemluvil, protože kvůli mně prošvihl ten vyžehlený manšestr na té prázdné sjezdovce.
Cesta domů proběhla trošku podobně jako cesta tam, jen bez výkřiků: kde je ten sníh?!?! Avšak včetně lehkého bloudění po Mnichově, s odlišným názorem na směr cesty než měla navigace a nekonečnou zácpou za Mnichovem. Od té doby do Itálie nechce. Dodnes tento zájezd nesmím moc zmiňovat, stačí říct: kde je ten sníh?!?, hned zvedne bradu a hodí na mě přezíravý pohled.
No a teď jen doufám, že si tohle nebude číst, protože to by se mě asi neptal jako obvykle, jestli chci k lesu nebo k plotu. To jako zakopat, až mě zabije. Tentokrát by mě zabil bez možnosti výběru mého posledního spočinutí.
Ale dámy, po těch cca pěti letech má zase roupy, prý co kdybychom jeli na dovolenou autem. Tak já nevím, na horách teď sníh jistojistě očekávat nebude, moře se nám jen tak z plezíru neztratí, ani hrady a zámky nemají nožičky, možná to risknu a něco vyberu.
Vaše Alice
Zdroj foto: Pixabay.com
