Není venkov jako venkov

Je vesnice a VESNICE. A není to totéž!
Nedá mi to, abych nezareagovala na komentář Jenky na předchozí téma o návštěvě z venkova (zde:http://zeny.nipax.cz/#!detail/blogy/246/MiSmAs-Tety-Evy-Vy-jste-z-venkova-co).
Ano, občas je to na venkově prima, příroda, zvířátka a tak, ale na druhou stranu je vesnice a VESNICE.

Jsou vesnice, kde slepice a králíci patří ke stálým obyvatelům většiny nemovitostí, spojení se světem veřejnou dopravou o víkendech takřka neexistuje, obchod smíšeným zbožím má otevřeno pouze ve všední dny (a jen dopoledne) a neobjednaný chléb nebo pečivo vám zaručí, že se musíte bez těchto potravin prostě a jednoduše obejít.

A na opačné straně této mince jsou místa, kterým se  – přeneseně, snad z hvězdářské terminologie – říká satelity. Jejich obyvatelé se rádi vydávají za vesničany, ale MY, skuteční VENKOVANÉ, se nenecháme oklamat. Protože obchod otevřený 12 a více hodin denně, dopravní spojení 2x a vícekrát do hodiny a podobné vymoženosti – to je pro nás prostě město.

I můj dnešní příspěvek je inspirován návštěvou takové jedné satelitní VESNICE. Protože kde jinde byste měli za sousedy kromě Slováků (které já osobně stále počítám do rodiny) také obyvatelku bývalé Jugoslávie, Angličana, Libanonce a Moldávanku nebo Francouze s Ruskou?

Při procházce po takovém místě mám na tváři nasazen zářivý úsměv (pro někoho asi idiotský, kdysi se jedna známá ptala mé matky, zda jsem postižená od narození) a v duchu se zuřivě modlím, ať na mě panebože NIKDO NEMLUVÍ a hlavně, ať po mě nikdo nic nechce. Ne, že bych nechtěla pomoci, ale já, se svou jazykovou vybaveností a připraveností, jsem prostě zklamala a nerozumím.
Nem tudom, jak říkáme my, hungaristé.

Všichni zdejší obyvatelé ovšem pochytili pár frází česky, takže pozdravu rozumí a v případě, že nerozumí, zase oni ke mně vyšlou zářivý úsměv a člověk má skoro povznášející pocit, jak si krásně popovídal. Onehdy jsem se přistihla, že jediný člověk, kterému alespoň trochu rozumím je ruská бабушка. Nevím, zda to je způsobeno tím, že jsem tak zdatná v ruštině nebo tím, že se stará o dvouleté dítě….

Pro děti je to ovšem vhodné místo, hodně se tu naučí, cizí slova létající vzduchem nasávají jako houby. Teta a mnohdy i vlastní rodič, aby si k ruce braly slovník, chtějí-li dítěti porozumět, protože v jejich podání přestává být čeština češtinou a stává se nově vytvořeným vlastním jazykem se spoustou přejatých slov. No a pro dospělé je tu zase výhoda plurality názorů.

Oslím můstkem se dostávám k pointě dnešního příspěvku. Možná máte dámy některá v paměti (a někdo to už zná pouze z vyprávění) okouzlení vším západním na počátku 90. let. To byla ta léta, kdy bylo šmahem zavrženo vše, co přišlo od našich východních sousedů a uchvacovalo nás vše, co vítr přinesl od Západu.

I byly tehdy vybrány z naší třídy střední školy dvě nebo tři dívky jako hostesky na veletrh a měly propagovat tehdejší oděvní gigant PLEAS (čti pleas – pozn. autora). Jistě je vám již jasný závěr. No, ano! Představte si celé zástupy veřejnosti, chodící okolo výstavního stánku a moudře pokyvující hlavami a tu potichu, tu nahlas (a právě zde se prezentuje okouzlení vším západním) opakujících si PLÍS, PLÍS… ANO JISTĚ, ZNÁME….
Hlavně že jsme světoví 🙂

A co vy?  Bydlíte na vesnici nebo na VESNICI? Jste venkovani tělem i duší a co pro vás vlastně venkov znamená?

Těším se!

Lingvistickým eskapadám ZDAR!

Teta Eva