Jak vypadal Štědrý den podle mojí mamky? Takové vojenské cvičení ve vánočním provedení ✌️
V naší rodině začínal Štědrý den ve stylu „přežijme to do večera“. Maminka vedla obchod dárkové služby, a lidé prostě nakupují dárkové balíčky jako poslední záchranu i na Štědrý den. Měla otevřeno od osmi do dvanácti. To znamenalo jediné – ráno jsme ji vůbec nepotkali a doma vládl relativní klid. Relativní, protože právě jen do chvíle, než se mamka vrátila z práce.
Zhruba ve dvě odpoledne vtrhla do bytu jako hurikán jménem „Vánoční dokonalost“. Plná energie, kterou jí nejspíš dával už jen fakt, že musí stihnout zkontrolovat cca 150 věcí najednou.
A začalo to.
Stromek? Katastrofa!
Ozdoby byly samozřejmě špatně. Modrá koule tam, kde měla být červená? Dvě bílé vedle sebe? Tak to ne, děti!
Ještě teď slyším to její: „To přece nemyslíte vážně?“ Myšlenky nás tří sourozenců: „My jsme to snad ani nezdobili…“
Cukroví: Geometrické dílo.
Na míse seřazené s přesností na milimetr. Myslím, že to mamka měla spočítané, a my jsme to věděli. Ani nás nenapadlo jeden kousek nenápadně ochutnat. Neviděli bychom „zlaté prasátko“ a nebylo by dost na Vánoce. No, dojídali jsme rozmražené cukroví ještě v létě.
Kontrola ložního prádla: Převlečeno, ustláno, vyrovnáno. Pokud ne, pak mamka přestlala, dorovnala.
Ochutnávky a inventury.
Tatínkův bramborový salát: ochutnat.
Rybí polévka: Nutné dochutit!
Řízky a kapři: Přepočítat, aby jich bylo dost.
Mamka v tu chvíli byla všude a u všeho, byl jí zkrátka plný byt.
A my tři sourozenci jsme se mezitím dohadovali, kdo bude utírat nádobí. Do toho mamka jako jemný vánoční vánek:
„Budeme na sebe hodní, jsou přece Vánoce…“
A hned vzápětí:
„A kdo tohle prosím vyluxoval?! Luxovali jste vůbec? A ta dečka je nakřivo!“
Prostě láskyplná přísnost v nejčistší formě!
…
A pak přišel večer…
Najednou klid. Mír. Pohoda.
Mamka unavená, ale šťastná.
Táta spokojený, že dosmažil poslední řízek a bramborový salát se mu letos zase povedl.
Zasedli jsme ke stolu a byli spolu. A to bylo to nejdůležitější. Najednou se zastavil svět, všechno se lesklo a vonělo, všechno bylo nejdokonalejší.
Než se u nás rozdávaly dárky, zpívaly se koledy. Po druhé písničce už táta opatrně navrhoval konec. Nutno podotknout, že každý rok se nejvíc na rozbalování těší taťka. Dárky se u nás totiž rozbalují po jednom.
To znamená, že to trvá.
Hodně dlouho.
Opravdu.
Dlouho.
Ale mamka byla nekompromisní:
„Zpíváme!“
A teprve pak se šlo na dárky.
A jak to obvykle končilo?
U večerní pohádky mamka většinou usnula. Utahaná, ale spokojená. A my všichni taky.
Dneska se nad tím smějeme, vzpomínáme a vlastně nám ta její vánoční „režie“ chybí. Mamka už s námi není, ale její věty, její energii a ten její nezapomenutelný Štědrý den máme pořád v sobě.
Pokaždé, když se po Štědrém dni sejdeme, připomeneme si to. Protože tyhle Vánoce se nezapomínají.
Šťastné a veselé všem, hlavně těm, kdo doma mají svého vánočního generála. Bez nich by to nebyly ty pravé Vánoce 🙂
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
