Jitka Chizzola stojí již 30 let v čele společnosti D.A.S. právní ochrana, jejíž českou pobočku vybudovala. Nuda? To tedy rozhodně ne. Tato sympatická a inspirativní dáma vždy měla velmi pestrý život a i ve svém oboru stále nachází něco nového a rozhodně se necítí vyhořelá. Překážky a výzvy ji ženou dál a říká, že když děláte věci s radostí, máte napůl vyhráno.
Poměrně brzy jste začala žít v zahraničí, navíc v době, kdy to nebylo úplně jednoduché. Jaké to pro Vás bylo začínat v cizí zemi od nuly?
Tehdy mi bylo 20 let, byla jsem plná elánu a na rok 1979, dobu komunismu, to byl docela husarský kousek. Asi dva roky předtím jsem se zamilovala do rakouského státního příslušníka a po maturitě se za ním odstěhovala do Rakouska. Neuměla jsem ani slovo německy a s manželem jsme spolu první dva roky mluvili pouze anglicky, ale bylo to úžasné. Byla jsem zamilovaná a měla růžové brýle, že se mi nic nemůže stát, poměrně rychle jsem otěhotněla a narodil se nám syn. Manžel hodně pracoval, takže jsem byla dost sama, ale vše muselo zkrátka nějak jít, jelikož jsem si to zvolila. Od dětství mám v sobě, že když už něco začnu a pro něco se rozhodnu, tak to nevzdám. Jsem velký dříč a bylo mi jasné, že doma zůstat nechci. Takže jsem začala studovat němčinu a pracovat na sobě. Když začal syn chodit do školky, udělala jsem si masérské zkoušky a tuhle práci vykonávala až do roku 1986, kdy přišla první příležitost. Přes známé mě oslovili, že Minolta, která měla ve Vídni sídlo pro postkomunistické země, hledá v Rakousku někoho na Československo. Zašla jsem tedy na výběrové řízení a přijali mě.
Takhle začala moje kariéra u Minolty, kde jsem pracovala na pozicích souvisejících s obchodem a organizací. Mám to totiž tak trochu v krvi, protože moje maminka i babička působily vždy v obchodě a pro mě byly nejšťastnější chvíle, když jsem jim mohla pomáhat a prodávat. Bylo mi jasné, že cokoliv budu dělat, musí to být s lidmi, abych je mohla dělat šťastnými. Asi po roce práce u Minolty mi šéf řekl, že od příštího dne dělám marketing, protože on už na to nemá čas. Dal mi asi deset šanonů a vhodil mě tak do studené vody, abych plavala. Po revoluci, když se otevřely hranice, přestěhovala se Minolta do Brna, kde sídlí dodnes. Jenže pendlovat každý den mezi Vídní a Brnem pro mě bylo nedostupné, proto jsem odešla a změnila obor, místo Minolty přišlo froté zboží. V roce 1994 mě pak oslovil Head Hunter, který dostal za úkol najít ve Vídni nebo v Mnichově někoho, kdo umí česky, už nějakou dobu žije v Rakousku či Německu a mohl by pomoci s vybudováním pobočky společnosti D.A.S. v Česku s tím, že se sem i následně přestěhuje. Výběrové řízení jsem nakonec vyhrála a jsem v D.A.S. dodnes.
Jestli to bylo jednoduché, to nevím, spíš ne, ale pro mě to bylo vždy o tom, že jsem dostala šanci na sobě pracovat, posouvat se. Někdy to bylo složité, zvlášť pro samoživitelku, která v Rakousku nemá žádné hlídací babičky a dědečky a musí vše obstarat. Můj syn byl ale úžasný a velmi brzy hodně samostatný, dodnes jsme velcí kamarádi, hodně nás to sblížilo. Takový je můj příběh, který vždy shrnuji tak, že když jdete do něčeho s radostí, už je napůl hotovo. Vždy přijdou nějaké překážky a ty musíme překonávat, jen to byl někdy fofr.
Co bylo Vaše původní profesní směřování? Zjevně se vždy projevoval obchodní duch.
Vnímám to tak, že mám ráda lidi, komunikaci s nimi a mám ráda dobře odvedenou práci. K tomu mě rodiče vždy vedli, hlavně tatínek. Ale obchod je hodně široký a spíš bych to řekla tak, že jsem chtěla na sobě pracovat, vzdělávat se a ta 90. léta byla úžasná, to byly i v Česku neomezené možnosti. Bylo to jiné, teď je to také jiné, také pěkné, ale tenkrát v tom bylo cosi vzrušujícího, protože samozřejmě po revoluci všichni chtěli podnikat a pracovat. Bylo to krásné období.
Dnes se stále ještě velmi řeší nedostatek žen ve vedoucích pozicích, případně že to nemají tak jednoduché jako muži. Jak na to nahlížíte Vy? Když přišla před těmi 30 lety nabídka stanout v čele nově budované firmy, bylo určitě ještě méně obvyklé, aby tuto pozici zastávala žena?
Byla jsem i v rámci D.A.S. International první ženou, navíc v postkomunistické zemi. Česká republika byla tehdy takovým projektem, na jehož úspěchu či neúspěchu záviselo, zda firma půjde i do dalších postkomunistických zemí. Měla jsem tedy tu čest být jedinou ženou mezi asi čtrnácti muži. Můj pozdější šéf a dodnes velmi dobrý přítel mi dal příležitost, později jsem zjistila, že za mě musel trochu bojovat, protože v posledním výběrovém kole se rozhodovalo mezi mnou a dvěma muži. Když jsem teď slavila 30 let u D.A.S., pan Wiegand přijel a ptali jsme se ho, proč si vybral tehdy mě. Odpověděl: „No, už si to moc nepamatuji, ale asi byla hodně sympatická a já jsem jí věřil.“ To mě potěšilo, protože důvěra tam vždy musí být. Já jsem navíc v sobě vždy měla to, že se nebojím výzev, spíše mě nabudí.
Bylo krásné mít možnost něco vybudovat, i když jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Jezdila jsem na ministerstvo financí kvůli licenci, protože mi dali úkol a já prostě makala. A makala jsem i poté, co jsme dostali licenci, IČO a šest nových obchodníků. Vlastně celkově osm lidí do nové společnosti. Rok a něco jsem se mezi nimi učila, co je pojistná matematika nebo produkty pojištění právní ochrany. Tohle mi ale dělá radost, když mi nasypou zátěž a já můžu pracovat. Jen musíte hledat způsoby, jak skloubit osobní život a péči o syna. Naštěstí jsem vše dokázala zorganizovat, což je takové moje plus, nezaleknu se organizace, vždy hledám cesty, jak vše vyřešit. Také si umím říct o pomoc, což je pro mnoho lidí dnes problém, stydí se říct o radu nebo pomoc a zbytečně je to brzdí.
Pokud bych to vztáhla přímo na ženy, myslím si, že už se to hodně mění, více se ozývají, což je dobře. Vždy říkám: „Perte se o svoje role, nedržte se zpět.“ Někdy bývá překážkou, že se zbytečně podceňují a nepříliš hlasitě se hlásí o to, že i ony jsou tady a mají na vedoucí pozici. Jestliže jsou si jisté, že zvládnou skloubit osobní život se zodpovědností za vedení společnosti a vybudovat dobrý tým, pak by se neměly nechat odradit. Na začátku je to vždy hodně práce, ale i po 30 letech, kdy mám pod sebou 140 zaměstnanců, mi přijde, že je to snad ještě horší než tenkrát. Máme tu hodně šikovných žen, jen si musí věřit, chtít to od sebe. Držím jim palce, mají na to, ale musejí se o své místo poprat.
Často se také hovoří o vyhoření a o tom, jak je těžké vybalancovat pracovní a soukromý život, Vám se to vždy dařilo. Navíc jste ještě vystudovala právo. Prozradíte nám, jak na to?
Asi to je tím, že mám tu práci ráda a někde hluboko v mých genech a genech mých rodičů je zakódováno, že je důležité dělat, co vás baví, ale pořádně. Tak to vždy říkával můj tatínek a teď i já, navíc čím jsem starší, tím víc vnímám, že to tak opravdu je. Máme nějaké své myšlenky nebo traumata, ale co nás formuje, je rodina. Třeba když jsem ve dvaceti odešla do Rakouska, do neznáma, tak od mých rodičů nepadla ani jedna výtka. Později jsem se jich ptala, proč to tak měli. Sice znali mého muže, protože za mnou dva roky pravidelně jezdil, ale vůbec mi nijak nebránili odjet. A oni říkali: „My tě znali a věděli jsme, že jak se rozhodneš, jsi jako buldozer a jedeš. Samozřejmě jsme měli strach, zvlášť ve chvíli, kdy jsi zůstala sama, ale věděli jsme, že když by bylo nejhůř, ozveš se.“ A tam jsou asi ty kořeny.
Mám tu práci ráda, i když byly momenty, kdy jsem zuřila, brečela a říkala, že už to nebudu dělat. Pak jsem se ale zamyslela a řekla si, že to tedy ne, že neutíkám před úkoly a nenechávám věci nedořešené. To nejsem já. Někdy to bolí, asi dvakrát za ty roky jsem si řekla, že už na to kašlu, ale dostala jsem se z toho. Chce to i nějakou relaxaci. Mám ráda pohyb, díky D.A.S. jsem objevila kouzlo golfu, a také mám po boku už 25 let úžasného chlapa, parťáka, který vedle mě v těch nedobrých okamžicích vždy stál a nějak mě vyvedl ven. Stačilo, že mě podpořil v tom, že je to v pořádku a zvládnu to. Což je taky velmi důležité, mít vedle sebe někoho, kdo vás v tom nenechá. Když se ohlédnu, tak tam možná občas nějaký náznak vyhoření byl, ale u mě šlo spíš o takové vzplanutí a vždy jsem se vrátila k tomu, že mám rozdělanou práci, která mě pořád baví, protože mě baví lidé v ní. Já nechodím do práce kvůli práci, ale hlavně kvůli lidem. Teď jsem byla delší čas nemocná a strašně se mi po všech ve firmě stýskalo.
Někdy právě to, že člověka práce baví, je ten největší problém, protože ho pak úplně pohltí.
Jsem asi trochu workoholik, ale mám to tak, že zavřu dveře kanceláře a pak už jsem doma. Naštěstí si to už umím v hlavě rozdělit a dobrých 15 let si neberu práci domů. Dříve ano, ale teď už moc ani neumím pracovat z domova. Milujeme s manželem cestování, je to takový náš relax, a já jsem hlavní organizátor – kulturní a dovolenkový atašé. Potřebuji pořád nějakou motivaci, zážitky, kterými žijeme. Hodně se nám to vrací a určitě mě i tohle asi hodně chránilo před vyhořením. Naštěstí už dokážeme mezi prací i někam vyjet, do krajů, kde jsme ještě nikdy nebyli. A hodně toho zvládnout stále musíme. O víkendech pak relaxujeme golfem nebo turistikou, kdy vyrážíme na hřebenovky. Zážitky mě nabíjejí a hledám stále nové.
Máte nějakou vysněnou destinaci?
Těch je spousta. Rádi bychom karavanem projeli celou Skandinávii, Irsko a Skotsko. Chceme také ještě za nějakou exotikou a do Spojených států. Miluji New York a Východní pobřeží, které se také ještě chystáme projet. Někdy nám ale stačí i to, že jedeme do Liberce, kde máme už přes dvacet let takový domek, a neděláme vůbec nic, protože i to k tomu patří.
Co Vás motivovalo se v kariéře neustále učit nové věci, jako například doplnit si právní vzdělání v pětačtyřiceti letech?
Vždy mi přišlo líto, že hodně mých přátel má vysokou školu, užili si ta vysokoškolská léta, což já jsem neměla. Chtěla jsem sice ve Vídni studovat práva, ale když jsem pak zůstala sama se synem, už to nešlo. Pak jsem se vrhla na budování D.A.S., kde máme oddělení teď už čtyřiceti právníků, a jak jsem s nimi komunikovala o věcech kolem likvidací, pojistných podmínkách a podobně, chtěla jsem jim víc rozumět. Zároveň jsem v sobě měla stále někde uloženou tu výzvu, že bych ráda měla vysokou školu. Jelikož se nic neděje náhodou, přišel za mnou kamarád, který studoval na Metropolitní univerzitě, že pořádají den otevřených dveří a je tam možnost studovat různé humanitní obory včetně práva. Zašla jsem tam a už zůstala.
Nejprve jsem si říkala, že dokončím bakalářské studium, ale syn a manžel, kteří jsou také právníci, mě přesvědčili, že ty dva roky na magistra už zvládnu. Byla to dřina a dodnes nevím, jak jsem to vlastně s prací zvládala. I když mi doma hodně pomáhali, musela jsem si to vydřít, nikdo mi nedal nic zadarmo. Byla to ale krásná doba, protože jsem chodila na dálkové studium, kde se v pátek a v sobotu sešlo vždy 140 lidí, věk 25 až nekonečno, přičemž já jsem byla spíš to kritérium nekonečno. Tam jsem se ocitla ve zcela jiné poloze, nebyla jsem vpředu, ale v lavici. Nebyla to ta CEO, ale najednou jsem musela být tou, která se musí učit, poslouchat a naslouchat. U prvních zkoušek jsem myslela, že dostanu infarkt, protože po 33 letech od maturity dělat zkoušku a ještě ústně, to bylo něco strašného. Ale hodně mě to nabíjelo, ti lidé, vztahy a informace. Třeba jsem se hodně dozvěděla o Evropské unii a od té doby vlastně vidím, jak lidé vůbec neznají její historii a i v rámci médií se často objevují různé nesmysly. Byla jsem proto ráda, že jsem se mohla naučit nejen tohle, ale také různé druhy práva a politik, hodně mě to obohatilo. Měli jsme se spolužáky i krásné vztahy, jak jsme všichni byli na stejné lodi. Díky vysoké škole teď více rozumím našim právníkům a naučila jsem se číst a orientovat v paragrafech.
Mnohými kritizovaná umělá inteligence má podle Vás například pro právníky velký potenciál. V čem vidíte její výhody a myslíte si, že jsou na místě i určité obavy z ní?
Jako každá nová věc má pozitiva a negativa, když například přišel internet nebo ve chvíli, kdy jsme z papírových smluv přecházeli na digitální podobu dokumentů, tak panoval také takový vzdor. Teď jsme ve fázi, kdy už před 15 lety jsem řekla, že do 5 let ve firmě nebude ani jediný papír navíc, takže jsme hodně on-line. A tohle je podobné, vidím AI jako obrovskou výzvu, protože může hodně pomáhat, ale každá věc, která se bere až moc, že člověk nevidí i její druhou stránku a nějaké nástrahy, tak je špatně.
Jako právníci se můžeme na spoustu věcí podívat i díky AI, ale do budoucna se chystáme vytvořit si vlastní platformu, abychom měli chráněné naše know-how a zároveň jistotu, že máme relevantní informace. AI beru jako pomocníka, když si chci něco načíst nebo připravit, ale vždy tam zůstávám já jako ten, kdo dělá korekturu. Co se mi na AI líbí, to je možnost vytváření různých grafik a podobných věcí. Trochu k tomu inklinuji a až budu mít více času, trochu se v tom zdokonalím. S AI se dají dělat nádherné věci, když se s ní smysluplně zachází a lidé při tom používají selský rozum a kritické myšlení. Vždy říkám, myslete a také se nebojte říct, že něco nevíte, nikdo nejsme 100% a génius. Já říkám, že něco nevím, denně, je to lepší, než něco předstírat.
Můžete čtenářům přiblížit, čím se D.A.S. právní ochrana zabývá a proč je právní ochrana tak důležitá?
Jedná se o jeden z nejmladších produktů v pojišťovnictví, od roku 1917, kdy jsme začali v automobilovém sportu – D.A.S. je vlastně zkratka z francouzštiny a znamená ochrana automobilového sportu, protože v Le Mans se konají závody a při nich se stávala různá neštěstí či úrazy přihlížejících. Myšlenka byla taková, že sice už trh nabízel různé životní a jiné pojistky, ale chybělo pojištění právní ochrany, jehož princip spočívá v tom, že ti, kteří jsou pojištěni (například na to, že se něco stane s jejich autem, ve kterém jezdí celá rodina), tak může nastat spousta věcí, kdy si nevíte rady, co s tím. Potom hledáte, kdo vám poradí, právníka. Když máte sjednán náš produkt, tak stačí zavolat a vždy je vám k dispozici nějaký právník, aby vám poradil.
Může se jednat o auto, rodinu, podnikatele, školy, školky či obce. Máte sjednaný určitý produkt a můžete se na cokoliv zeptat a pokud jde o něco, co už nevyřešíme my, ale musí se jít k soudu, tak vám připravíme veškeré podklady pro vašeho právního zástupce. A jelikož máte pojistku, platíme veškeré náklady s tím spojené. Platíte si tedy pojistku, ale už nic navíc, a platí to jak pro Česko, tak pro zahraničí.
Takže přidaná hodnota spočívá v tom, že si nemusím shánět právníka, různé znalce a podobně, ale přijdu za vámi a vy mi poskytnete full service?
Přesně tak, uhradíme náklady na znalce, překlady, posudky, soudní výlohy a také, což se tedy naštěstí nestává často, ale pokud by klienta vzali do vazby, je tam i milion korun na kauci. Takže ano, platíte pojistné, ale pak veškeré náklady spojené s vyřízením pojistné události platíme za vás. Šetříme čas, nervy a bojujeme za vás proti nedobrým lidem.
Jaká byla největší výzva, které jste zatím čelila?
Asi ze začátku, před těmi 30 lety, to bylo spuštění D.A.S., protože jsem neměla od koho opisovat. Dodnes jsme jediní specialisté na právní ochranu, takže jsem se učila jen od rakouských a německých kolegů. To byla opravdu výzva, ale to nasazení bylo tak rychlé, že vše vnímám až zpětně. Teď se jedná většinou o vytvoření nějakého nového softwaru pro naše účely. Nyní jsme zrovna v procesu, kdy děláme určité změny. Jsem ráda, že se nám podařilo, aby naše právní oddělení zpracovávalo veškerou agendu bezpapírově a teď už i s našimi klienty budeme komunikovat pouze on-line, žádné posílání dokumentů poštou. Právě vývoj těchto softwarů se specialisty je vždy velká výzva, stojí to hodně peněz a musí to fungovat v nějakém čase. Takže na tohle jsem pyšná, že i tak malá společnost, kdy máme IT oddělení o 5 lidech, zvládá takovéto výzvy a jsem na moje lidi vážně hrdá.
Svou funkci vykonáváte 30 let, což je pro mnohé až nepředstavitelné, protože lidé dnes práce často střídají. Co Vás na této práci stále baví a nezvažovala jste někdy změnu?
Jeden novinář mi jednou řekl, že mám to nejnudnější CV v Česku, 30 let na jednom místě. Nevím, od začátku jsem to měla ráda a samozřejmě asi hraje roli i to, že se nekonaly nějaké vrtochy, třenice a podobně. Akcionářům odevzdáváme celé ty roky zisky a společnost je ve výborné situaci, takže nás těší, že nedostáváme žádné výtky. Také pro mě bylo důležité, že už od začátku jsem měla od vedení velkou důvěru, nikdo mi do ničeho nemluvil a brali to tak, že to je moje zodpovědnost. Jistě, stalo se, že jsme na sebe s kolegou z Německa křičeli, protože každý zná trochu jiné prostředí. Pak jsme se na dvě hodiny rozešli a nakonec přišel s tím, že je to moje zodpovědnost, a to jsem brala. Šla jsem několikrát do rizika, ale člověk se toho nesmí bát. Nemám ráda, když někdo řekne, že to v Rakousku či Německu dělají takhle, tak my to tak musíme dělat také. To nejde, tady je úplně jiné prostředí. Ano, jsou nějaká koncernová pravidla, ale mně do toho naštěstí nikdo nemluvil, zodpovědnost byla vždy na mých bedrech. A zaměstnancům vždy říkám, že když budeme mít dobré výsledky, nechají nás v klidu.
Možná je to i tím, že se stále vyvíjíte, nestojíte na místě a můžete přicházet s inovacemi?
Ano, a já jsem velký inovátor, stále si vymýšlím na své lidi něco nového, ať už jde o IT nebo produkty a distribuci. To je možná ono, že pak nepřemýšlíte o změně nebo o vyhoření. Ono se často nevidí, že by byl někdo 30 let na jednom místě a já jsem v Česku vlastně nejdéle působící CEO v oblasti pojišťovnictví, možná i financí obecně, a navíc jediná žena.
Jak se tento obor a třeba i lidé v něm proměnili? Pokud tedy vůbec. A jak vidíte budoucnost tohoto sektoru?
Jsem přesvědčená, že pojišťovnictví je čím dál důležitější. Nedávno jsme to viděli třeba při povodních, a katastrofy bohužel budou přicházet, klima se mění, už jsme dávno měli zatáhnout za brzdu, ale pokud něco nezměníme, tak celé pojišťovnictví má ještě kam růst, hlavně v tom materiálním pojištění. Je normální mít pojištěný dům, byt, auto, nikdy nevím, co se může stát. A tak je to i s právní ochranou. Jsme specialisté, chráníme klienta při jednání s pojišťovnami, úřady, policií a podobně. Teď chystáme nový produkt pro OSVČ, protože živnostníci zpravidla dost věcí nevědí a nemají na to chodit stále za právníkem. Také se bohužel hodně rozmáhá šikana a maminky nám volají, co mají dělat. Zkrátka je potřeba o tom všem přemýšlet, a to nejlépe zavčasu, ne až poté, co se něco stane.
Lze říct nějakou radu, jak si vybrat správné pojištění?
Je to produkt od produktu. Například u auta je dobré si srovnat, co vám pojišťovna dává. Je to mravenčí práce, ale chce to vždy porovnat nabídky alespoň tří pojišťoven. U nás je to tak, že řeknete, jaké jsou vaše potřeby, a my vám poradíme. Vy si musíte říct, kde jsou vaše rizika, která chcete pojistit, a my vám na to postavíme produkt. Přípravná práce je důležitá a také ptát se, když něco nevíte.
Proměňují se i lidé v pojišťovnictví? Například když přicházejí uchazeči o práci, že se k tomu staví jinak?
Určitě ano, mladí lidé se hodně dívají na hodnocení firmy, jestli máme nějaká ocenění, také že jsme prorodinní. Dříve šli spíše po oboru, ale teď si dělají rešerše, jsou zvídavější. Tohle platí, jedná-li se o lidi do třiceti let, starší už se spíš dívají na kariérní postup, možnosti home office a podobné věci. Do třicítky chtějí být také v dobrém kolektivu. Je vidět posun, dříve to takhle nebylo.
Jaké hodnoty jsou pro Vás nejen v práci důležité?
Pokora, důvěra a pravdivost. Já lidem hodně důvěřuji, dávám jim i velkou důvěru, jsem hodně otevřený člověk a nejvíc mi ublíží, když té důvěry někdo zneužije. Párkrát se to stalo, ale to je bohužel život. Jsem hodně sociální a otevřený člověk, všem chci pomáhat, až mě manžel musí někdy krotit. Jsem zkrátka taková, ale vidím všude kolem, že nám hodně ubývá té pokory. Máme se hodně dobře a tak trochu jsme zlenivěli, a to i v tom myšlení, ubývá používání selského rozumu. Sama vždy říkám pravdu, proč říkat, že něco je tak, když je to jinak.
Dočetla jsem se, že relaxujete golfem, tancem a máte ráda rychlá auta. Co máte na těchto činnostech nejraději a dá se v nich najít i nějaký přesah, tedy něco, co Vám pomáhá v práci například?
Ráda jezdím autem, ale už jsou pryč doby, kdy jsem jezdila opravdu hodně. Asi dvacet let mám své vysněné kabrio, které se neprodává, to se dědí. Co se týče tance, tak jsme měli s manželem takové tříleté období, kdy jsme chodili tančit, ale pak nám to překazil Covid. Celkově mám ráda sport, nejen golf, skvělé jsou i procházky lesem nebo výšlapy do hor. Už teď mám naplánováno, že až půjdu do důchodu, tak které stezky v Alpách si chci projít. Pak mám také už dva roky v hlavě stezku Českem. Stále si dávám nějaké výzvy.
Skvělé propojení na práci má golf, který miluji, protože má daná pravidla a když je znáte a naučíte se je, tak vám na hřišti vždy pomohou. Teď už tolik nehraji, ale ráda beru na golf například obchodní partnery, protože tam jste čtyři hodiny na hřišti a daného člověka za tu dobu poznáte. Můžete si promluvit, vidíte, jak zvládá překážky a emoce, jestli umí pravidla, nebo to jen nějak hraje. Někdo se vzteká po první nepovedené ráně a jiný to bere tak, že jde vždy o to, jak se povede každá další. Takže to mi pomáhá i v byznysu. Golf je na vytrvalost, soustředěnost, psychiku. Buď vás to posílí, nebo totálně zničí. Taky se mi ale stalo, že jsem nemohla dostat z hlavy něco pracovního a musela jsem odejít, protože zkrátka nešlo takhle hrát.
Měla byste nějakou radu pro někoho, kdo je právě na počátku své kariéry, nebo už má něco za sebou, ale zrovna třeba stojí na rozcestí, jak se neztratit a uspět? Poradil například někdy někdo Vám něco, co Vás vždy povzbudí, když si na to vzpomenete?
Stále více si uvědomuji slova, která mi říkával táta: „Když něco děláš, dělej to pořádně.“ Byl i docela tvrdý, to jsem nesnášela, ale také hodně pracovitý. Tyhle věci vám docházejí až postupem času, protože v pubertě je člověk nevnímá. A tohle mi právě táta dal do života – dělejte, co vás baví, pokud v tom budete dobří, dostaví se peníze. Vždy se ptám lidí, jaký měli sen, když byli malí. Já jsem chtěla být v obchodě, od mala jsem chodila s babičkou do obchodu a třeba vážila droždí a hrozně mě to bavilo. Takže čím jste chtěli být, co byl váš sen a proč to neděláte? Na chvíli je dobré zpomalit a uvědomit si, kam vás to táhne. A také si myslím, že vše půjde lépe, když se lidé budou mít rádi a budou k sobě laskavější.
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Jitky Chizzola
