V posledních dnech na mě padla nějaká chandra:-) Že jako nejsem dost dobrá. Že to co dělám nemá odezvu. Že jsem sice vytvořila Všímavky, ale málo se prodávají. Že jsem napsala eBook, ale zatím se prodaly jen dva eKusy. Že mé písně nemají dostatečný počet sdílení a lajků. A že tím, že se to nešíří, tak nepřichází ani finanční hojnost.
Už už to vypadalo, že se nechám chytit do pasti „jsem oběť“ ( já chudinka, nikdo si ode mě nic nekupuje), kterou bych ještě mohla vytunit o druhou past „jsem soudce“ ( lidi jsou hrozní, vůbec neocení mou práci).
Pozorovala jsem ty myšlenkový pochody – co to dělá s mou náladou, s mým tělem, s mými emocemi. A moc se mi to nezamlouvalo. A tak jsem se vědomě rozhodla, že takhle už ne.
Už se mi nechce poslouchat toho mého vnitřního kritika, který mi neustále předhazuje…“koukej, tahle to dělá líp“ nebo „kdybys na to měla, už by Ti to přinášelo výsledky“.
Zvedla sem zadek a šla ven. Prostě se projít. Vědomou procházkou jsem došla k lesu, tam jsem si prošla své meditační cvičení Pozdravení se svým tělem, poplakala si a tím se vyčistilo spoustu bordelu. Hned mi taky došlo, jak moc mě samotné pomáhá to, co dělám. Jak mi praxe ze Všímavek usnadňuje dny. Jak mi mé písně dělají radost a nebo mě dokáží rozplakat – stále a stále dokola.
Blikalo to na mě z celého lesíka – VŽDYŤ TO DĚLÁŠ HLAVNĚ PRO SEBE. A to, co to přináší kolem je krásný vedlejší efekt. Mno, a po cestě domů mi přišla tahle písnička – a tak jí posílám dál, Tobě a taky Tobě – jo, i Tobě táááámhle v dálce:-) Vám všem, kteří potřebujete malinko popostrčit…
Já už jsem se třeba zvedla a šla. Několikrát. Ale stejně vždy na nějakém místě usednu a ne a ne se pohnout dál. I když už třeba nechodím do práce, i když dělám to, co mě opravdu baví – stejně se občas přistihnu, jak sama sebe tím, že poslouchám kritika a né srdce, brzdím. A tak tu písničku a její poselství posílám na prvním místě hlavně sobě.
Tak zvedněme zadek a pojďme do toho!!! Teď je správný čas.
Už už to vypadalo, že se nechám chytit do pasti „jsem oběť“ ( já chudinka, nikdo si ode mě nic nekupuje), kterou bych ještě mohla vytunit o druhou past „jsem soudce“ ( lidi jsou hrozní, vůbec neocení mou práci).
Pozorovala jsem ty myšlenkový pochody – co to dělá s mou náladou, s mým tělem, s mými emocemi. A moc se mi to nezamlouvalo. A tak jsem se vědomě rozhodla, že takhle už ne.
Už se mi nechce poslouchat toho mého vnitřního kritika, který mi neustále předhazuje…“koukej, tahle to dělá líp“ nebo „kdybys na to měla, už by Ti to přinášelo výsledky“.
Zvedla sem zadek a šla ven. Prostě se projít. Vědomou procházkou jsem došla k lesu, tam jsem si prošla své meditační cvičení Pozdravení se svým tělem, poplakala si a tím se vyčistilo spoustu bordelu. Hned mi taky došlo, jak moc mě samotné pomáhá to, co dělám. Jak mi praxe ze Všímavek usnadňuje dny. Jak mi mé písně dělají radost a nebo mě dokáží rozplakat – stále a stále dokola.
Blikalo to na mě z celého lesíka – VŽDYŤ TO DĚLÁŠ HLAVNĚ PRO SEBE. A to, co to přináší kolem je krásný vedlejší efekt. Mno, a po cestě domů mi přišla tahle písnička – a tak jí posílám dál, Tobě a taky Tobě – jo, i Tobě táááámhle v dálce:-) Vám všem, kteří potřebujete malinko popostrčit…
Já už jsem se třeba zvedla a šla. Několikrát. Ale stejně vždy na nějakém místě usednu a ne a ne se pohnout dál. I když už třeba nechodím do práce, i když dělám to, co mě opravdu baví – stejně se občas přistihnu, jak sama sebe tím, že poslouchám kritika a né srdce, brzdím. A tak tu písničku a její poselství posílám na prvním místě hlavně sobě.
Tak zvedněme zadek a pojďme do toho!!! Teď je správný čas.
Písnička je tady – https://www.youtube.com/watch?v=ANRkYlw_6lA&t=34s
