Bylo by tedy možné, abychom žili vnitřně uspořádaně, bez podřízenosti a napodobování, bez sebepotlačování nebo sublimování, a ustavili v sobě řád, který by byl živou hodnotou a ne něčím, co se odehrává v uzoučkém myšlenkovém rámci? Bylo by možné v sobě najít nezrušitelný vnitřní klid, který by nebyl jakýmsi mýticko-fantastickým světem, nýbrž prostředím každodenního života s domovem a prací?
V každém lidském vědomí je místo, jehož se dotkne nějaké střetnutí. Ať už jde o intimní, sousedské nebo společenské vztahy – v podobě rozporů, dělítek, separací a dvojakostí. Když pozorujeme sami sebe a svůj poměr ke společnosti, vidíme, že tu jsou na všech rovinách menší či větší konflikty, které s sebou nesou velmi povrchní reakce s důsledky, které jsou drtivé.
Člověk přijal konflikt jako neodvratnou součást každodenního života, protože si osvojil konkurenční myšlení, žárlivost, chtivost, útočnost a hrabivost jakožto přirozený způsob existence. S nimi přejímá běžnou společenskou strukturu s jejím modelem počestnosti, v němž je většina z nás lapena: naší velkou touhou je počestná úctyhodnost.
Když ale prozkoumáme svou mysl a cítění (jakým způsobem myslíme, vnímáme a jednáme), zpozorujeme, že dokud se budeme podřizovat společenským vzorům, život musí nutně připomínat bitevní pole. Vymanit se psychicky z takového společenského uspořádání lze jen tím, že nic takového nepřijmeme.
Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
