V hlavě slyším divné zvuky,
možná to jsou jen myšlenky plané.
Na čele vidím proužek od paruky.
Hledím na sebe a čekám co se stane.
Nic se však neděje. Obraz bez pohybu
hledí vpřed tiše a upřeně.
Má tahle hra snad nějakou chybu?
Nebo obsah vykládám si zmýleně?
Je to hra plná přetvářky a klamu.
Je to drama, co dech popadat Tě donutí.
A nepomůže Ti vypustit do světa fámu,
že ta hra se Ti nelíbí a není Ti po chuti.
Ta hra pokaždé překvapí
svými zvraty a chodem osudu.
Děj možná hodně Tě potrápí
a řekneš si: „V té hře hrát už nebudu!“
Je to však jen Tvé velké přání,
nebýt součástí toho dramata.
Kolikrát už nebaví Tě to hraní
a večer bušíš venku na vrata.
Doufáš, že najde se ten, co je otvírá
a vypustí Tě z bouřlivého děje.
Obraz bez pohybu svůj zrak tiše upírá
vpřed: „Ať skončí to!“ Už si přeje.
Co když není to drama a klam?
Co když příběh lásky se z toho rodí?
Co když v té hře opravdu hrát mám?
Co když špatné věci ty dobré plodí?
Možná ještě popřemýšlím o masce
a vrátím se zpátky ke hraní.
Teď čeká mě ta část o lásce,
tak rychle na podium, ať čas nemarním.
