Fascinující příběh podle skutečné události.
Dva bratři. Jeden mlýn. A jeden slib… Strhující příběh dvou bratrů, kteří dali slib umírajícímu otci, že uchrání jejich mlýn a majetek proti všem. Lze takový slib dodržet za všech okolností? Může oddanost takovému závazku odolat i mašinériím totalitních režimů? Bratři svůj závazek splnili. Ale za jakou cenu…
Za mně jedna z nejlepších knížek, která se mi v letošním roce dostala do rukou. Příběh jedné rodiny (dvou bratrů a dvou sester) a jednoho mlýnu v československém pohraničí. Více jak jedno století. Krátké kapitoly, které se velmi dobře četly. Až člověka mrzelo, že je již konec. Ten jsem skoro obrečela, škoda, že v rodině bylo tak málo dalších potomků a že to s mlýnem skončilo tak, jak skončilo.
Pan Vaněček má svůj osobitý styl vyprávění, který není pro romanopisce vůbec běžný. Neplýtvá totiž zbytečně slovem. Nesnaží se nám dlouhým popisem přiblížit okolní krajinu. Ani neřeší, kdo chodí jak oblékaný. Jde rovnou na dřeň jednotlivým problémům. V knize je tolik pravdy. Nejsilněji mě to zasáhlo ke konci příběhu. Když je po revoluci a ono se vlastně vůbec nic nezměnilo. Nejlépe to obsáhne citát od Karla Čapka, který je v knize hned dvakrát připomínán. A mně se nesmírně líbí.
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.
