Účet za laskavost, část třetí

Přesně o týden později kráčel Viktor ve svůj čas, tedy ve dvanáct hodin a třicet minut, na oběd. Sotva zahnul do Michalské ulice, oči mu zabloudily k domu s mříží a zahradou, kde minulé pondělí postávaly holčičky.

Nezřetelně se usmál.

Byly tam znovu.

Opíraly se o mříž zády a s hlavami zakloněnými k nebi, které jako by někdo potáhl šedou barvou, si povídaly a špičkou bot dloubaly do mokrého chodníku (večer a brzy ráno se namísto sněhu snášel hustý a bodavý déšť a zanechal po sobě viditelné stopy). Obě vypadaly stejně. Celé ušmudlané a umolousané. Ta, jejíž prsty se minulé pondělí hřály v rukavicích, měla dnes holé ruce.

Holčička s andělskými vlasy asi ucítila, že se na ně Viktor upřeně dívá, protože k němu najednou stočila hlavu a zadívala se mu přímo do očí.

Viktor nakrátko ztuhl a zastyděl se, že ho nachytala, ale hlavu neodvrátil.

Holčička vydržela pohled dlouho, dokud jí ta druhá nezatahala za rukáv.

Viktor zahanbeně sklonil hlavu a rychle vpadl do restaurace, jako by se v ní chtěl schovat.

Zbytek probíhal jako vždy. Pozdrav. Sundání kabátu. Usazení u stolu. Studování jídelního lístku.

Když došlo na to poslední, Viktor oči nasměroval na holčičky, co se stále opíraly o mříž a fascinovaně zíraly nad sebe, jako by vysílaly přání tomu nahoře. Pak koukl do lístku. A zase na holčičky. A do lístku.

Kamil u něj postával a čekal na typickou objednávku. Jenže Viktor stále mlčel a dál očima bloudil mezi lístkem a holčičkami.

Kamil se zamračil a zadíval se na zadumaného Viktora.

„Chcete čas na výběr?“ optal se proto.

„Já…,“ spustil Viktor nesoustředěně a okem loupl po holčičkách. Zrovna kolem nich prošla dvojice žen s kouřícím punčem v rukách. Jedna byla oblečená do jistě drahého zimního kabátu, ta druhá do huňaté bundy. Hlavy jim hřály čepice, prsty rukavice a nohy teplé zimní boty. Tělo prolévaly horkým nápojem. Jedna navíc držela v ruce preclík, který mlsně ukusovala.

Holčičky se za ženami otočily a dívaly se na ně, dokud jim nezmizely z dohledu. Ta starší a vyšší tu mladší a menší objala kolem ramen a něco jí pošeptala do ucha. Mladší přikývla.

 Viktor dostal nápad.

 Hlavu znovu sklonil k jídelnímu lístku a dlouho, opravdu dlouho v něm listoval. Prošel snad všechny stránky, které v něm byly. I ty nápojové, které většinou vynechával.

„Dám si silný hovězí vývar,“ zahlásil najednou, „třikrát, a do něj hodně nudliček a knedlíčků, k tomu řízek s bramborovou kaší a zeleninou, taky třikrát,“ spustil, a protože dál obracel stránky a vybíral, nemohl vidět, jak se Kamilovi víc a víc rozšiřují oči, až vypadaly jako polévkové knedlíčky. „Jako dezert mi přineste ledový malinový dort a vanilkovou zmrzlinu se šlehačkou. Dvakrát,“ diktoval a Kamil při každé další položce kulil oči. „Nebo radši čokoládový dort?“ zeptal se sám pro sebe. „Máte ho v nabídce?“ studoval dezerty. „Není kyselý?“

„Čokoládový dort?“ nechápal Kamil. Asi se ztratil. Asi určitě.

„Ne, ten ledový malinový dort,“ opravil ho Viktor a mračil se nad jedním z názvů dezertu. „Pro některé děti jsou maliny kyselé. Nebo ne?“ vyptával se nejistě a poškrábal se na bradě.

„Je to dort,“ uvedl Kamil suše.

„Tak ten malinový,“ rozhodl Viktor nakonec. „A možná nějaké čerstvé ovoce. A čokoládu,“ doplňoval objednávku. „A kakao. Děláte kakao?“ zvedl k zaraženému Kamilovi zrak.

„Ne,“ odpověděl Kamil poté, co mu došlo, že si z něj Viktor nedělá legraci, což byla možnost, kterou opravdu dlouho zvažoval. „Ale můžeme vaše přání splnit,“ přidal.

„Výborně,“ Viktor zaklapl jídelní lístek a podal ho Kamilovi. Nebo mu ho spíš energicky vrazil do rukou. „Taky dvakrát. A pro mě kávu jako vždy.“

Kamil si pomyslel, že dnes není nic jako vždy. Zprvu uvažoval nad tím, jestli Viktor pouze nezkouší jeho paměť, nebo svou objednávku míní vážně. Po poslední položce musel konstatovat, že vše míní vážně.

„Objednáváte si něco jiného než obvykle,“ nadnesl, kdyby o tom Viktor náhodou nevěděl.

„Čas na změnu,“ prohlásil Viktor tajemně.

„Výborně, pane.“ Kamil se odmlčel. „Takže dnes čekáte společnost?“ zkusil být zvědavý.

„Proč?“

„Je to velká objednávka. Pro jednoho,“ upřesnil.

„A pro vás z toho plyne velký příjem a velké dýško,“ Viktor se na Kamila pousmál. Ačkoli na jeho skromné poměry se pousmání dalo považovat za úsměv. „Ano, čekám společnost,“ potvrdil Kamilovu domněnku.

Kamil se omezil na přikývnutí a odporoučel se od stolu.

Zatímco v kuchyni připravovali polévku, druhý chod a zákusky („Jsi si jistý, že si z tebe nedělá srandu?“ zeptal se kuchař Kamila, když mu diktoval objednávku, i pro koho je určená), Viktor cítil, jak se v něm něco děje. Jako by v něm centimetr po centimetru praskal led, co kdysi zatavil jeho srdce. To kdysi bylo v jeho raném mládí, kdy mu zemřel otec, jehož upřímně miloval a jenž pro něj byl vzorem jak pro osobní, tak pracovní život. Byl to podnikatel, co si uměl se vším poradit. Nikdy se nevztekal, nikdy nenadával, vždy se usmíval a na všechny sypal dobrou náladu po hrstech. Vstával brzo ráno a pozdě v noci chodil spát, a to stejné učil i Viktora. („Abys byl v životě vítěz, musíš víc pracovat a míň se bavit. Nejlepší bude, když tě bude bavit tvoje práce, která ti vydělá,“ opakoval mu tuto mantru před spaním, místo aby četl pohádku.)

To vše trvalo do doby, než s matkou zjistili, že podnikání jeho otci nešlo tak hladce, jak se zdálo, že po něm zbyly dluhy, které tajil a neplatil a které musela platit jeho matka. K práci prodavačky v obchodě s obuví si musela najít druhou i třetí práci, aby uživila sebe, Viktora, a ještě platila sumy za nezodpovědnost svého manžela.

Tehdy se Viktor zatvrdil a umanul si, že jeho životním cílem bude finanční nezávislost a svoboda, čehož dosáhl krátce po třicítce, jelikož uvažoval pragmaticky a vybral si obor, ve kterém peníze tekly mohutným proudem.

Svůj úkol splnil. Jakmile to bylo možné, splatil zbytek dluhů a svou upracovanou matku poslal do předčasného důchodu, aby si mohla konečně užívat a dopřávat klid a pohodlí. Jejich byt nechal zrekonstruovat, koupil jí auto a posílal na zahraniční dovolené s kamarádkami, jelikož nového muže si do svého života pustit nechtěla. („Jeden by mi stačil i na víc než jeden život.“)

To byl však jediný projev toho, že Viktorovi v hrudi tluče srdce. Běžně si udržoval odstup a k druhým lidem choval především podezíravost, jen občas důvěru. Málo mluvil. Málo se usmíval. Málokoho měl rád a málokdo měl rád jeho.

Viktor potřásl hlavou, aby se zbavil tíživých vzpomínek na minulost. To bylo. A teď bude něco jiného. Soustředil se na holčičky.

Ta menší najednou sklouzla na zem, posadila se a ta větší se ji snažila postavit zpátky na nohy. Tahala ji za ruku a něco jí říkala. Menší neustále vrtěla hlavou a odmítala se postavit.

Nepamatoval se, kdy naposledy cítil něco, co by se aspoň trochu přiblížilo dobré náladě nebo soucitu. Nebo co by mohl s trochou připepření dokonce považovat za štěstí.

„Polévky, pane,“ ohlásil Kamil a položil talíře.

Viktor se ke Kamilově překvapení zvedl od stolu, jako by mu přinesl účet, nikoli jídlo.

„Hned budu zpátky,“ zahlásil. V chvatu opustil restauraci i zaraženého Kamila, který už ničemu nerozuměl.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay