Účet za laskavost, část druhá

Viktor byl majitelem menší bankovní společnosti dosahující velkých výdajů. V ní to od brzkého rána do pozdní noci, která byla pomalu dalším ránem, žilo situací na finančním trhu, investováním, burzou, hypotékami a dalšími záležitostmi, které jedněm připadají vzrušující a jiným vůbec. Proto během oběda vítal ticho a nulovou společnost.

Jak se tak rozhlížel po ulici, najednou si všiml malé holčičky, která mohla mít tak čtyři nebo pět let, Viktor na věk dětí neměl odhad. Měl odhad na peníze, se zbytkem to bylo horší. Postávala nedaleko kovové brány vedoucí do zahrady jednoho z domů lemujících Michalskou ulici. Držela se jí oběma rukama v prstových rukavicích, které se zdály děravé, ale na tu dálku se mu to mohlo opravdu jen zdát, a obličejem byla přitisknutá k chladnému kovu.

Viktora holčička zaujala, ani nevěděl proč. Naklonil se víc k oknu a otáčel hlavou doleva a doprava, zkoušel najít matku nebo otce, babičku, dědečka, někoho dospělého, ke komu by dítě patřilo, ale nikoho jiného kromě děvčete neviděl.

Zamračil se a zkusil to znovu, ale ani napodruhé neuspěl. Zadíval se tedy na holčičku. Vypadala docela zanedbaně. Sice na sobě měla bundu, ale špinavou. Měla čepici s pohupující se bambulí, ale nejméně o dvě čísla větší, která jí zakrývala dlouhé vlasy v barvě podzimního listí, co jí stékaly po zádech. Tmavé kalhoty na ní plandaly. Jediné boty se zdály, že jsou v pořádku, čisté, jak jen to zima bez sněhu dovolí, a neděravé.

„Polévka, pane,“ vyrušil ho Kamil z pozorování.

Viktor odtrhl pohled od holčičky.

„Díky, Kamile,“ vzpamatoval se a nechal si naservírovat horkou polévku.

„Přeju dobrou chuť, pane,“ popřál mu Kamil.

„Ano, díky,“ řekl Viktor dutě.

Smočil lžičku v polévce a zamíchal s ní. Jindy by se jeho oči dávno toulaly po novinových řádcích, ale teď se stočily zpátky k holčičce. Stále stála u mříže, ale už ne sama. Přibyla k ní další holčička. Zhruba stejně stará, možná o rok dva starší. A stejně zanedbaná. Vlasy měly andělskou barvu a stáčely se do kudrlinek. Byla o hlavu vyšší, a jestli to vůbec bylo možné, i hubenější, jak se Viktorovi navzdory zimní buclaté bundě zdálo. Její nohy rozhodně tenčí byly.

Viktor obě holčičky pozorně sledoval. Ta vyšší si stoupla za tu menší, zapletla jí rozházené vlasy do copu a uchytila gumičkou. Cosi si špitaly a pochichtávaly se. Když se na ně člověk podíval, vypadaly, že jim chybí snad všechno. Koupel. Čisté oblečení. A jistě i pořádné jídlo. Zřejmě byly hladové. Ale když se usmály, jako by dokázaly ocenit to, co jiní ne. Jako by kolem sebe měly svůj vlastní soukromý prostor.

V zamyšlení ho opět vyrušil Kamil, kterého Viktor vůbec neslyšel přicházet, tak moc ho pohltily vnitřní úvahy, co se mu rojily v mysli.

„Je s polévkou všechno v pořádku, pane?“ oslovil ho ustaraně.

„Ano, proč?“  letmo se na něj zadíval.

„Ještě jste ji nedojedl,“ upozornil. Touhle dobou si Viktor dávno pochutnával na hlavním chodu. „Už musí být studená,“ dodal.

Viktor pohlédl na polévku, z níž nesnědl ani sousto. Kouř z ní dávno nestoupal.

„Chcete donést novou porci?“ nabídl mu Kamil velkoryse.

„To je v pořádku, Kamile. Opravdu,“ ujistil ho Viktor nečekaně pokojně.

Kamil svraštěl obočí, ale nechal Viktora, aby si pochutnal na vychladlé polévce, která rozhodně chutnala, ovšem jedině tehdy, když ještě teplá stekla do žaludku.

Po Kamilově odchodu Viktor opět obrátil pozornost k holčičkám, ale ty už u mříže nestály. Místo bylo prázdné.

Pustil se do polévky. Kamil měl pravdu, byla studená.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay