Než vypustím další ze svých povídek nebo fejetonů, které momentálně vznikají pomalu, velmi pomalu, jelikož je píšu ve složitých podmínkách, nabízím na rozptýlení a jako malé lákadlo druhou kapitolu ze svého románu Přes práh.

Děkuji, že mým příběhům věnujete svůj čas, a děkuji i za vaše milé komentáře.

Pěkné čtení vám přeji!

Kapitola druhá

Druhý den brzy ráno, kdy se většina obyvatel Olomouce, historického velkoměsta, které připomínalo spíš maloměsto, neochotně probouzela do pracovního dne, drápala se z vyhřátých postelí a s otrávenými výrazy se pouštěla do studených ulic, se místo škrábání ozvalo ode dveří decentní zaťukání. Tak jemné, až si Filip mohl myslet, že se mu to jen zdálo, ale větřil, že by pouze marně doufal. Jemu však bylo jedno, jestli mu na dveře někdo škrábe nebo ťuká nebo se rozdrnčí zvonek, nesnášel jak otravné škrábání, tak dotěrné klepání i neposlouchatelný zvuk zvonku (u kterého plánoval přestřihnout drát, aby ho ten zmetek přestal upozorňovat na to, že je někdo za dveřmi). Nesnášel zkrátka cokoli, co znamenalo, že za jeho dveřmi stojí člověk nebo zvíře nebo oba. Jediný člověk, kterému by byl Filip ochotný otevřít, dokonce ho řádně pozdravit a rozloučit se s ním, jako se běžní lidé zdraví a loučí, tedy „dobrý den“ a „na shledanou“ (Filip dával přednost slovu „sbohem“), byl pošťák (své dvě děti nepočítal, ty tvořily samostatnou kategorii), ale zrovna tihle, co by měli klepat nebo zvonit, se mnohdy ani s jedním neobtěžovali a rovnou do schránek házeli výzvy k vyzvednutí dopisu či balíčku bez předchozího doručení. Člověku zřejmě přisuzovali schopnosti starověkých sibyl, a měl tedy správně vytušit, že mu na poště leží dopis nebo zásilka.

Jakmile se něčí ruka dotkla Filipových dveří, aby vzbudila jeho pozornost, Filip hovící si v modrém křesle přestal mluvit se svou ženou, jíž vyprávěl jednu historku, kterou jí vyprávěl už nejméně po sté (jednou za čas ji oprášil, aby ji pak nechal zapadat prachem a později ji znovu oprášil, přestože jeho žena by z ní ten prach již nestírala – byla ale natolik dobrou ženou, že to nikdy neřekla nahlas, a pouze si to myslela –, navíc byla obdařena velkou trpělivostí, takže si ji vyslechla i po sto prvé s jistotou, že si ji někdy v budoucnu vyslechne i po sto druhé). Přihnal se ke dveřím, aby ten někdo nezaťukal znovu.

„Co je?“ vybafl místo pozdravu. Před očima měl prázdno, proto sjel pohledem dolů. Stála tam Amálie, jak jinak, a usmívala se tak široce, jak se může usmívat jenom bezstarostné dítě, které nemusí do školy. Ona byla tou jedinou z celého domu, kdo se odvážil bez důvodu klepat na jeho dveře, i když Amálie by samozřejmě nesouhlasila s tím, že klepe bez důvodu. Dokonce ani paní Světlá obývající byt v přízemí neklepala, zato se mírně klepala, když se s Filipem náhodou potkala na chodbě nebo u schránek. Pokud s ním musela něco vyřídit, své návštěvy ohlašovala telefonicky a snažila se je omezovat na minuty, třebaže vteřiny by byly ještě lepší.

„Ten chlap vypadá tak hezky, ale má tak nehezké chování,“ špitala o něm, když si byla jistá, že není nikde v dohledu ani doslechu.

Filip několik měsíců koketoval s myšlenkou, že kromě cedulky Nevhazovat letáky! přilepené na schránce, jež nebyla účinná, poněvadž třikrát do týdne vyvrhla schránka kupu letáků, přilepí cedulku i na dveře, a to Neklepat! Nezvonit! (kvůli kocourovi by tam měl připsat ještě Neškrábat!, ale pochyboval o tom, že by ji kocour respektoval). Jednou to už dokonce udělal, avšak cedulka se dožila pouze dvou hodin. Někdo ji strhl a odhodil bůhví kam, ovšem ještě předtím nebojácně zabušil na dveře a zbaběle utekl dřív, než se otevřely.

„Už jsi někdy slyšela o zvonku?“ sklonil se k Amálii a pravou rukou namířil k plastovým tlačítkům.

„Jo,“ přitakala.

„Tak proč ho nepoužíváš?“

„Protože na něj nedosáhnu!“ zamračila se, opřela si ruce o bok a trochu se u toho naklonila, až málem na Filipa upadla.

Filip si v duchu říkal, jestli bylo tohle dítě někdy normálně oblečené, protože Amálie měla na sobě navlečené své oblíbené včelí punčochy, žlutou baletní sukýnku a místo rudého trička měla bílé, poseté včeličkami, což byla tak nepatrná změna, že ji bylo zbytečné komentovat. Na krku jí visela žlutá šňůrka s klíčem od bytu. Díkybohu nebyl žlutý, ale měl alespoň žlutou čepičku.

„Tak si stoupni na špičky!“ zahučel Filip, jelikož nevěděl, co jiného by měl říct.

„To mi nepomůže!“ bránila se Amálie, a aby mu to dokázala, vyšvihla se na špičky a pravou ruku natáhla ke zvonkům. Konečky prstů jí končily dvě desítky centimetrů od nich.

„Tak si vezmi stoličku!“ poradil jí.

„Vy máte radu na všechno, že?“

„Kdybych měl radu na všechno a se vším si dokázal poradit, už bys tu nikdy nezazvonila!“ zahučel a zabouchl dveře tak prudce, až se obraz z předsíně v klidu visící na zdi pětadvacet let poroučel k zemi. Byly to Monetovy Lekníny, samozřejmě kopie, nikoli originál, protože kdyby to byl originál, jen těžko by Filip dobrovolně bydlel v paneláku, kde s ním bydlely desítky hlučných lidí, kteří mu klepali na dveře a v deseti z deseti případů zbytečně.

Filip kolem obrazu nejprve netečně prošel do kuchyně, zesílil rozhlas, jako kdyby jeho zvuk dokázal přehlušit klepání, ale hned se k němu vrátil, zvedl ho ze země, zkontroloval jako zázrakem nepotlučený modrý rám i neporušené sklo a opřel ho o zeď. Došel do komory a začal se prohrabovat nářadím.

Amálie nelenila, vyběhla schody do druhého patra, odemkla, chňapla stoličku, kterou měla nachystanou v předsíni pro případy, kdy bývala doma sama a kdy s její pomocí mohla nahlédnout do kukátka. Zamkla za sebou, spolu se stoličkou seběhla k Filipovu bytu, stoupnula si na ni a položila prst na Filipův zvonek. A nechala ho na něm dlouho ležet, jako kdyby to byl kus jemné látky, kterou člověk nemůže přestat hladit.

Filip s řinkotem upustil nářadí a rozběhl se do předsíně. S rozčileným mumláním otevřel dveře a zůstal zírat na Amálii stojící na stoličce.

„Už jste spokojený?“ seskočila ze stoličky a bojácně se dívala do jeho tváře, po níž se šířil vztek jako stáří, krabatil mu čelo a svíral plné rty do linky rovné jako pravítko, což nebylo viditelné, poněvadž byly utopené pod hustým šedivým, pečlivě zastřihnutým plnovousem jako z dob rakouského císařství.

„Spokojený bych byl, kdybys mě neotravovala!“ zasyčel, modré oči jako by mu náhle ztmavly a zbarvily se do odstínu noční oblohy.

„S kým jste to předtím mluvil?“ zeptala se Amálie zvídavě a pokusila se nahlédnout za Filipa, ale proti jeho vysoké postavě a rozložitému hrudníku neměla šanci. Neuspěla, ani když se postavila na stoličku (na zvonek to stačilo, na Filipa nikoli), ani když se sklonila, aby se podívala mezi jeho rozkročené nohy.

Filip jí zastoupil cestu a přivřel dveře.

„Se svou ženou. Nebo myslíš, že tu mám návštěvu?“ pozdvihl obočí, které se téměř dotklo linie jeho rovných, na krátko střižených vlasů, šedivých jako bouřkové mraky. Byly pocuchané, jako kdyby zrovna vstal, delší ofina se mu lila do očí.

„Ne, to jsem si právě nemyslela,“ odtušila Amálie a kávovýma očima se zadívala na Filipa v bílém tričku, modrém propínacím svetru a pyžamových kalhotách s úzkými modrobílými proužky. Jeho studené nohy se ohřívaly v měkkých papučích, jak jinak než modrých. „K vám lidé na návštěvy totiž nechodí.“ Odmlčela se. „Možná proto, že je nezvete,“ dodala, aby to neznělo moc hrubě.

„Proč bych si zval někoho, kdo se přijde jenom najíst a žvanit?“ utrhl se na ni.

„Třeba by měla o návštěvu zájem vaše paní,“ navrhla.

„Ta si vystačí se mnou,“ prskl Filip.

„To není moc náročná,“ odsekla Amálie.

Filip pevně stiskl rty.

„Nikdy jsem vaši paní neviděla,“ pověděla, v očích jí blýskla zvědavost.

„A ani ji neuvidíš,“ zchladil ji.

„Proč? Je jako paní Columbová?“ pootevřela drobnou pusu, rty měla tvarované tak, až připomínaly srdce. Filip vypoulil oči.

„Odkud znáš paní Columbovou?“

„Přece z televize!“ Amálie nad hloupou otázkou zakoulela očima. „Tu zná každý, i když ji nikdo nikdy neviděl. Kromě pana Columba,“ naklonila se k němu, jako kdyby mu sdělovala tajnost. „A nemohla bych přijít na návštěvu já? Ještě jsem u vás nebyla, a to tu bydlím celý rok!“

„A já na tom nehodlám nic měnit. Já jsem u tebe a tvé matky taky nebyl.“ Sotva Filip slovům dovolil, aby opustila jeho ústa, toužil je tam vrátit, poněvadž vytušil, co bude následovat.

„Tak se zastavte!“ chytla se jeho slov Amálie, přesně jak předpokládal. „Maminka pro vás upeče bábovku!“

„Bábovky jím jen od své ženy,“ odsekl Filip a dušoval se, že pro příště se poučí.

„Až ochutnáte tu od mojí maminky, tak ji budete chtít jíst taky!“ trvala na svém Amálie, popadla stoličku a na prázdné chodbě po ní zůstal zvířený vzduch.

AKM

Tagy:
6 Komentářů
  1. NelaVávrová 1 rokem ago

    Trošku jsem se tam viděla 😀 děkuji, moc pěkné.

  2. Díky za příjemnou chvilku čtení….

  3. Lenka Hudečková 1 rokem ago

    Dědej jeden nerudnej 🙂 🙂 🙂

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account