Deník Rity H.: Moje cesta k vytouženému miminku (1. díl)

Říkejte mi Rita. Prozatím. Kdysi jsem si přečetla, že ženský osud nesmírně poznamenají děti. Ať už se narodí nebo nenarodí. Upřímně dodnes mi ten citát Jiřího Sováka zní v hlavě. Zvlášť, když posledních několik let po dítěti toužím. A proto jsem se rozhodla, že s vámi budu sdílet tento svůj deník celé své cesty k vytouženému miminku. Možná totiž i vy zažíváte něco podobného. Možná vám to pomůže uvědomit si, i když se nám v životě dějí věci, které nejsou zrovna perfektní, tak se dějí z nějakého důvodu. A nebo možná proto, abychom si uvědomily, že některé věci zkrátka nejsou samozřejmost, a o to víc bychom si měli vážit toho, co máme. Ale tím ten příběh jen začíná…

Ležím na křesle s koleny pevně u sebe. Možná až moc, protože se mi do nohou vkrádá křeč. Jako kdyby tisknutí stehen k sobě mohlo něco ovlivnit, něčemu pomoct. Snažím se vědomě uvolňovat zaťaté končetiny, ale je tady vlezlá zima. Stahuji si rukávy trička až přes konečky prstů a instinktivně do nich začínám vdechovat teplo. Deku, kterou mi sestra přinesla si jen opatrně položím přes nohy. Bůhví, kolik lidí se jí přikrylo přede mnou. Ani to však výrazně nepomáhá. Pomalu mnou otřásá zimnice. Stane se to pokaždé, vždycky si říkám, že dnes ne, dnes to bude jiné, ale není. Vědomí toho ve mně vyvolává další nekoordinované otřesy, jsem celá ztuhlá a to vím, že není dobře.  Pomalu si deku rozkládám po těle.

Těkám očima kolem sebe, ale nic konkrétního v místnosti nehledám. Sál je ponurý, ale na nějaký komfort a pohodlí jsem si při všech těch anabázích tady odvykla. To hučení přístrojů mi ale po chvíli leze do hlavy a jediné, co bych teď chtěla je zvednout se a odejít. Na druhé straně však pohledem visím na hodinách, zavěšených na zdi a přeji si, aby mi daly ještě chvíli času si tady poležet. Každá minuta navíc se počítá, protože třeba tentokrát bude mít větší šanci na to se uchytit…

Je to taková svízelná situace. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu muset někdy řešit. Na druhé straně se pořád tak trochu uklidňuji tím, že pokud tady jsem a všichni se zatím tváří, že se to řešit určitě dá, ještě možná není všechno ztraceno.

Zimnice začíná být nesnesitelná, bohužel ale vím, že z velké části má na těch záchvěvech těla zásluhu má hlava. Jsem nervózní. Úplně jinak, než normálně. Protože tohle můžu ovlivnit. Alespoň já si to myslím. Ačkoliv lékaři tvrdí, že to rozhodně nelze. 

Jenže já na svoji psychiku a její momentální rozpoložení tak nějak sázím. Že mě buď zachrání anebo mi další šanci vezme. A toho se hrozně bojím. Že to zase nevyjde. Tak moc, až si tím v přímém přenosu ničím další šanci na úspěch a pomalu vzdávám boj mnohem dřív, než je znám výsledek.

Kdy se případně smířím s tím, že všechno ztraceno skutečně je a zabalím to? Kolik pokusů, dalších nadějí a úzkostných nocí budu ještě absolvovat, než se nade mnou někdo tam nahoře slituje?

Nebo bylo na mě, v tomto ohledu, prostě zapomenuto, a já budu muset přiznat porážku. Jenže v téhle disciplíně se, podle mého, prohra nikdy skutečně nepřijímá. Můžeme ji uznat, ale stejně v nás napořád bude zakořeněna myšlenka na nedokonané s otázkou, jestli se tenkrát nedalo udělat něco jinak nebo víc.

Primář se s úsměvem vrací zpět na sál, v závěsu za ním neméně pozitivně naladěna sestra. Nevím, jestli to mají v popisu práce nebo je skutečně náplň jejích profesí tak baví. Možná obojí. Primáře a majitele kliniky v jednom jistě těší i to cinkání penízků do kasičky ústavu. Tady se snad platí i za vzduch, který během ambulantního zákroku dýcháte, ale kdo by to počítal.

Nicméně jejich pozitivní nálada ve mně přeci jen vyvolá malý záchvěv naděje, že by to tentokrát nemuselo dopadnout zase špatně. Jenže ta naděje tu zatím byla vždycky a víme, jak to pokaždé skončilo.

Tak tedy, můžu vstát z křesla, obléknout se a rozjet se domů, čekat skoro dva týdny na pozitivní výsledek. Cha! To se jim to maluje. Ze křesla vstávám, jako bych právě absolvovala operaci slepého střeva. Kroutím se na něm různě do boku, a přes něj vzhůru, jen proboha nenapínat břišní svaly, abych to maličké nic, co tam nyní katetrem vložili, nevypudila dřív, než dostane šanci se zahnízdit. Opatrně se v jednorázových pantoflích šourám ke dveřím, za nimiž mě čeká další tří tisícovka. Musím se obléct a sehnout se k zavázání bot. Že já blbá si vždycky obuji tenisky. Pokaždé si vynadám, v hlavě udělám poznámku, že příště jdu jen v nazouvákách a pokaždé si je zase vezmu znova. Bojím se každého předklonu. Jako kdybych byla snad v sedmém měsíci a to maličké tím mohla jakkoliv utlačit. Po dvaceti minutách je dílo dokonáno a já oblečena volám do sesterny slova díků a sbohem. Naviděnou, ozve se po chvíli. Hm, tak zas tak nadějně to asi neviděli, pomyslím si, a zase se celá roztřesu.

Cesta domů, ačkoliv trvá sotva deset minut, je nekonečná. Každý výmol, nerovnost na vozovce nebo nadskočení, ve mně vyvolává pocit, že to malé embryo ze sebe vytřesu. Manželovi se můj stav zdá až úsměvný, ale ten strach o sebe nebo spíš o tu malou naději ve mně, je až hysterický.

V rádiu hrají písničku od Chinaski, Kapradí. Oči mě začnou pálit od slz pomalu dřív, než zpěvák začne zpívat refrén. ,,Řekni mi lásko, co po nás zůstane. Řekni mi lásko, co Ty víš a já ne.“  Periferně sleduju Daniela a na rtech mi tyhle dvě otázky visí. Zbytečně moc dlouho, protože je nevyslovím nahlas. Možná proto, protože písnička je už u konce a dotaz by pozbyl smysl anebo možná proto, že se bojím odpovědi.

,,Doma si odpočiňte, užívejte si chvíle lenošení.“ Rada nad zlato nemocničního personálu, avšak zcela neproveditelná. Sotva dolehnu do postele, už mi jede hlava na plné obrátky a to je vždycky problém. 

Začínám se litovat, protože tak nějak podvědomě tuším, že ani tento pokus není tím posledním. Nejsem typ člověka, který se příliš napojuje na sebe. Nepročišťuji si čakry, ani domácí auru santalovým dřevem. Př józe si často v duchu procházím denní program nebo si jen tak přemýšlím nad zbytečnostmi. Nikdy však neupadám do hlubokého stavu meditace. Pokud se nepočítá relaxace na konci cvičení, ale já se obávám, že to na mě, vice než hluboké nevědomí, doléhá potřeba spánku.

Foto: Shutterstock

Zdroj: autorský text Rity H.

Autorka: Rita H.