Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar?
Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit.
Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?
Nebylo to vůbec příjemné čtení a ač je kniha relativně malá a útlá, opět jsem ji, stejně jako Vrány, musela několikrát odložit.
Na druhou stranu… Pocity, které dokáže Petra Dvořáková ve čtenáři vyvolat, byť nejsou příjemné, je podle mě přesně to, co má ten příběh mít a co jako autor zvládá výborně.
Zaujala mě, děj, obsah, snad někdy…
Tak ať se knížka líbí.
Tak ji ji mám zarezervovanou, hurá…
Tak paráda, jsem zvědavá, jak se knížka bude líbit.
Petru čtu ráda, a knihu neznám, hned se jdu podívat, zda ji máme v knihovně :-), děkuji