Muž s medvídkem, část prvá

Kapitola prvá

Frederick Findhood nervózně přešlapoval v salonu. Toužil rozepnout si příliš těsné sako, které těsné vůbec nebylo, a povolit příliš utaženou vázanku, která vůbec utažená nebyla, ale ani jedno z toho nebylo možné. Snažil se být vyrovnaný a nikoli nervózní, ale moc se mu to nedařilo. Chvíli zatínal pravou ruku v pěst, aby ji v další chvíli povolil, z levé nepouštěl malého medvídka, chvíli ruce sepínal za zády, chvíli je nechával povlávat po bocích. Čekání si krátil neklidným pochodem po pokoji či zíráním z okna do rozlehlé, uspořádané zahrady, v níž měl každý vzrostlý strom i každý pečlivě zastřihnutý keř či zasazená květina své místo, ačkoli nyní všechno spočívalo a odpočívalo pod třpytící se sněhovou pokrývkou, která den za dnem tloustla, jak neustávalo sněžení.

Frederick si povzdechl, sklonil hlavu a zavřel oči. Jak dlouho tu už čeká? Měl dojem, že to musí být nejméně hodina, ale pravděpodobněji znělo deset minut.

Když konečně vrzly dveře, pozdvihl hlavu a rychle se otočil. Ve dveřích se objevila ta, kterou tak toužebně očekával. Její obraz si v mysli uchovával po celou dobu, kdy byl pryč, pomáhal mu přečkat nucené odloučení, prospat noci a přežít dny, překonat nesnáze a vybřednout z jakéhokoli problému, který mu vstoupil do cesty (moc jich nebylo, vlastně skoro žádné). Potěšilo ho, že se vůbec nezměnila, vypadala jako tehdy, kdy se s ní loučil u mola, nebo dokonce vypadala ještě lépe, i když ona by jistě oponovala, a naopak by tvrdila, že od jejich posledního shledání vypadá hůř. Dlouhé, jemně vlnité vlasy v barvě tekutého medu měla precizně stočené do loken a vysoko vyčesané, takže odhalovaly její dlouhý krk, jemuž, protože si byla vědoma jeho účinku na muže, nechávala vyniknout a nikdy ho neobtížila náhrdelníkem, který by na sebe mohl strhnout pozornost, a odtrhnout ji tak od její šíje. S vlasy sladila i šaty, jak měla ostatně ve zvyku, v běžných dnech nikdy neoblékala jinou barvu než žlutou, jen v případě slavnostnějších příležitostí ji měnila za elegantní zlatou (a jak doufala, podruhé v životě – a možná ne naposledy – za bílou).

„Catherine!“ vydechl Frederick užasle a vykročil směrem k ní, chtěl smazat vzdálenost, jež je dělila.

„Fredericku!“ pronesla Catherine trochu přiškrceně. „Dlouho jsem o tobě neslyšela,“ vzdálila se od něj na několik metrů ke krbu, aby ji ochraňovala pohovka se stolkem. Snažila se skrýt nervozitu nebo spíš rozčilení, které se jí chytilo a zatím nepustilo, ale to bylo natolik silné, že se jí to moc nepodařilo, ne před někým, kdo ji znal dobře jako Frederick, a tato skutečnosti ji popuzovala ještě o něco víc.

Frederickovi opravdu nemohlo uniknout, že se Catherine chovala trochu odtažitě, záměrně zůstala stát na druhé straně pokoje a bylo patrné, jak je nesvá, protože se mu zatím ani jednou nepodívala zpříma do očí, avšak tyto pocity byly vzájemné a on na tom neshledával nic podivného. Vždyť se naposledy viděly před dvěma lety, tudíž se dala jistá ostýchat při prvním setkání očekávat.

„Já vím. Ale psal jsem ti,“ poznamenal Frederick a vzpomněl si, jak trávil dlouhé hodiny skloněný nad psacím stolem a sepisoval co nejvýstižnější, nejupřímnější dopisy, které hnedle za mohutného mračení a zavrčení zmuchlal a pohodil na zem, jelikož se mu nezdály dostatečně výstižné, vybavil si tu kupu papírů, které pokropil svým drobným, zdobným, ale těžko čitelným písmem, i řeky inkoustu, které se do nich vsákly.

„Ano, ale poslední dopis jsem dostala před půl rokem,“ namítla Catherine s lehkou výčitkou.

„Před půl rokem?“ podivil se. „Bál jsem se, že by se během tak dlouhé cesty mohl některý z nich ztratit. Naposledy jsem ti napsal před měsícem, psal jsem o svém návratu. Ale to je už jedno,“ mávl rukou a usmál se. „Jsem tady! Už nebudeme potřebovat žádné dopisy,“ řekl nadšeně, obešel pohovku a přiblížil se k ní o další krok.

Catherine naopak o krok ucouvla. „Jsem zasnoubená!“ vyhrkla najednou a na Fredericka její slova zaúčinkovala tak, jak si přála. Zastavil se a chvíli na ni němě hleděl.

„Prosím?“ otázal se, jelikož se domníval, že mu právě oznámila, že je zasnoubená, což považoval za nemožné.

Catherine vůbec nemínila na něj tuto novinku vychrlit hned na úvod, ale už bylo pozdě. „Jsem zasnoubená,“ zopakovala ta slova, jež nechtěl slyšet. „Budu si brát Eduarda Mallowena,“ dodala.

„Eduarda?“ Frederick vykulil oči a z paměti pracně vylovil hodně zasutý a hodně rozostřený obraz menší, celkem štíhlé postavy, která se však jednou chtě nechtě zakulatí, to bylo jasné jak pozorovatelům, tak i samotnému panu Mallowenovi, jehož to zřejmě nijak netrápilo, poněvadž během večeří si pravidelně dopřával a nijak se nežinýroval. Zato si nemohl vybavit jeho oči. Možná to bylo tím, že povětšinu času byly zavřené, jak pana Mallowena po poctivém přísunu jídla vždy přemohl spánek. Bylo nemožné, aby měla Catherine na mysli tohoto pana Mallowena. „Toho nudného patrona, co toho víc naspí, než prožije?“ ujišťoval se a nad představou takového ženicha se ušklíbl.

„Nekřič tak, prosím!“ Catherine se vyděšeně ohlédla ke dveřím. Nechtěla, aby sloužící z jejich rozhovoru zaslechly, byť jen slůvko, ale byla si dobře vědoma toho, že uslyší všechno, co oba pronesou, a budou to šířit dál.

„Nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo,“ pronesl Frederick a snažil se Catherine pochopit, třebaže se mu to zatím nedařilo, ale byl odhodlaný to dál zkoušet. „Tedy to, že ses zasnoubila, to možná ne, jen možná, ale to, s kým ses zasnoubila, to mě naopak překvapilo hodně,“ na moment se odmlčel. „Ale naštěstí se dá zasnoubení zrušit,“ řekl pevně, jako kdyby nebylo o čem diskutovat.

„To nemůžu udělat,“ odvětila Catherine a znělo to stejně přesvědčivě. Konečně se na něj pořádně podívala.

„Nemůžeš, nebo nechceš?“ zaútočil na ni Frederick, jemuž Catherine svými slovy příliš nepomáhala k tomu, aby jí porozuměl.

„Fredericku…,“ teď se odmlčela Catherine a na okamžik přivřela oči. Když jí služebná oznámila, jaká návštěva ji čeká v salonku, nejprve si pomyslela, že to jistě není možné a že služebná pouze popletla jméno. Doufala v to, ačkoli kdesi hluboko cítila, že toto bude marné doufání. Když se opravdu ujistila, že si služebná jméno pamatuje dobře a v salonu na ni nečeká jiný muž (přiměla ji podat jí přesný popis hosta), polkla a snažila se zhluboka dýchat. Tušila, že tento rozhovor jednou nastane, ale byla by ráda, kdyby se odehrál přece jen později. Nejlépe nikdy. Bude se muset hodně snažit. „Nečekala jsem, že se vrátíš,“ přiznala popravdě.

„Nečekal jsem, že bys to nečekala,“ opáčil Frederick a zamračil se. Její slova vyjadřující nedůvěru ho zaskočila.

„Byl jsi pryč dva roky,“ namítla Catherine na svou obhajobu.

„Vím, jak dlouho jsem byl pryč. A myslel jsem si, že tě znám, že si můžu být jistý, že na mě počkáš, jak jsme si slíbili. Ani na chvíli jsem o tom nezapochyboval.“

„Fredericku. Vždyť víš, že jsem nebyla sama. Musela jsem myslet i na Johna. Potřeboval a bude potřebovat otce. Otce, na kterého je spolehnutí,“ dodala po jistém váhání.

„Tak jsi mu vybrala Eduarda! Skvělá volba!“ řekl Frederick posměšně a před očima se mu zjevila nesympatická tvář pana Mallowena s těžkými víčky, stále se překlápějící přes krví podlitou oční bulvu, i nos se zahnutou špičkou, jenž se kvůli své drobnosti pro tak velkou a rozpláclou tvář prostě nehodil.

„Neposmívej se mi!“ Catherine zvedla hlas i bradu a hněvivě se na Fredericka podívala.

„Já se neposmívám tobě, ale jemu!“

„Dva roky jsou dlouhá doba,“ podotkla Catherine.

„Asi to pro tebe bylo opravdu dlouho, když ses mezitím zasnoubila.“

„Já… Už jsem ti to vysvětlila.“

„Neřekl bych.“

„Stejně by nám to nevyšlo, Fredericku. Copak jsi zapomněl, jak se tvůj otec tvářil, když jsi mu řekl, že si mě, vdovu s dítětem, chceš vzít?“

„Jak bych na to mohl zapomenout! Myslel jsem na to v jednom kuse! Ale zároveň jsem myslel vážně i svou nabídku, kterou jsem ti před odjezdem učinil, nehodlal jsem ji po návratu stáhnout, ale uskutečnit. Můj otec je sice přísný, ale když dá slib, tak ho dodrží. Tak jako já. Slíbil jsem ti, že se vrátím, a vrátil jsem se.“

„Takových bylo, kteří něco takového slíbili a pak se nevrátili,“ hlesla Catherine.

„Tys mi vážně nevěřila?“

„Věřila! Celý rok jsem na tebe čekala!“ Kdyby se měla vyjádřit přesně, musela by se opravit. Nebyl to celý rok, ale jestli to bylo o měsíce více či méně (nebo spíš o dva, o tři, o čtyři), to už nemělo cenu počítat.

„Celý rok?“ Frederick vytřeštil oči, nevěřil tomu, co slyší. „Jsem dojat! Tvá důvěra byla vskutku neotřesitelná!“ pronesl tak hlasitě, že by se sloužící nemuseli vůbec namáhat postávat hned za dveřmi, ale postačilo by jim vyskytovat se na druhém konci chodby, než kde se nacházel salon, a zřetelně by zaslechli každé slovo (kdyby jim tuto rozptylující činnost, jakým špehování rozhovorů jejich zaměstnavatelů bylo, takto usnadnili všichni páni). Frederick cítil, že se přestává ovládat, poněvadž vztek, který v něm tento rozhovor probudil, byl až příliš prudký a pro tuto chvíli těžko zvladatelný.

„Nech toho!“

„Ano, nechám. Nechám toho,“ přikročil ke dveřím. „Nechám tebe i tvého syna. Už mě neuvidíš, neboj se. Pokud na sebe náhodou někde nenarazíme, tak se nemusíš bát, že bych se pokoušel s tebou promluvit. Sbohem.“

Mihl se kolem ní a nemínil se zastavovat.

Medvídka pro Johna stále svíral v levé ruce.

A skutečně se nezastavil. Frederick spěchal žijícím městem, vrážel do lidí a ti se po něm otáčeli se zlostným či tázavým výrazem ve tváři, něco na něj volali nebo nad jeho počínáním zakroutili hlavou, ale Frederick se nezastavoval ani se neomlouval, mířil dál a dál, vůbec neuvažoval, kam jde, potřeboval pouze jít, zůstat v pohybu.

A jak tak spěchal a nehleděl ani nalevo, ani napravo, nehlídal si směr, kterým mířil, zabočil bez přemýšlení do další z mnoha ulic a málem při své zběsilosti i nepozornosti přepadl přes holčičku, jež zrovna klečela na chodníku a zavazovala si tkaničku, či to, co z tkaničky zbylo, nebylo to moc dlouhé, zato hodně roztřepené a tenké.

„Co to do pekla…,“ Frederick zaklel, když o cosi velkého a měkkého zakopl, ztratil rovnováhu a měl co dělat, aby se neseznámil s chodníkem. Chtěl v nadávkách pokračovat, ale při pohledu na příčinu svého zavrávorání, na malou vykulenou holčičku, jež na něj zaraženě hleděla velkýma šedivýma očima s dlouhými řasami, které by nejednoho dojaly, se zarazil.

„Ahoj,“ pozdravil ji místo nadávek.

„Hm, ahoj,“ pozdravila ona slabým hláskem a dovázala si tkaničku na botě.

„Jakpak se jmenuješ?“

Než dívka stačila otevřít krásně tvarovanou pusu a odpovědět, najednou k nim přiběhla mladá žena, třebaže to, že je mladá, nebylo možné na první pohled poznat, neupravený vzhled, delší pocuchané vlasy, jež snad už žádný hřebínek nerozčeše, a staré, volné, potrhané šaty jí nejeden rok (nejméně však pět) přidaly.

„Kdo jste? Co chcete?“ vykřikla a přitáhla si holčičku k sobě, na Fredericka hleděla zpola se strachem, zpola s nedůvěrou.

„To je vaše dcera?“ zeptal se Frederick.

„Ano, pane. Proč? Co provedla?“ mluvila o překot, střídavě zírala na Fredericka a holčičku a snažila se přijít na to, co se mezi nimi přihodilo.

„Nic neprovedla,“ ubezpečoval ji Frederick a usmál se, aby dodal svým slovům na pravdivosti. Uvědomil si, že v ruce stále svírá medvídka. „Má nějaké hračky?“ otázal se.

„Bydlíme v Blackchapelu, tak co byste řekl?“ opáčila mladá žena.

„Ach ano, promiňte,“ Frederick se omluvil a až nyní se rozhlédl kolem. Skutečně se ocitl v Blackchapelu, v místech, kde se lidé z jeho vrstev neocitají ani omylem, protože takového neuvěřitelného omylu by se nikdy nedopustili. Domky tu byly dokonale zubožené, stejně jako lidé, šířil se z nich otravný puch, jenž úspěšně zamořoval okolí, a případný vítr tento lehce odhalitelný zápach rozvál i do částí města, kde bydlelo pouze obyvatelstvo s citlivými nosy, které si je v takových případech zakrývalo kapesníkem, aby bylo schopno přežít okamžik, jenž trval od vyjití z domu do nasednutí do kočáru, a chlad, jenž pronikl pod vybledlou kůži všech, kteří tu žili, vnikl jim i do srdce, takže i když mívali lidé zpočátku srdce měkká, schopná pocítit i něco jiného než jen hněv, zlobu, nenávist nebo něco podobně negativního, nakonec jim ztvrdla a zchladla a v divoce pulzujícím svalu všechny otravné, vysilující pocity zakořenily a postupem času vzrostly a zesílily.

Frederick se přestal rozhlížet po nuzném okolí, jež pro něj bylo až do této chvíle něčím neznámým, co znal pouze z občasných útržků rozhovorů, protože chudinská čtvrť a její obyvatelé, to bylo nepodstatné téma, které muselo ustoupit tématům vskutku podstatným (například tomu, jaké jsou poslední módní výstřelky či kdo se čerstvě zasnoubil a hlasitě to rozhlašoval nebo zasnoubení v tichosti zrušil a moc nebo spíš vůbec se o tom nezmiňoval),
a upřel pozornost na malou holčičku. Připadala mu roztomilá, ale jemu by možná připadala roztomilá i kterákoli jiná holčička, která by stála na jejím místě a vůbec by roztomilá být nemusela. Anebo to neplatilo a roztomilou (pro Fredericka) mohla být jen tato jedna jediná.

„Co kdyby sis vzala tady toho medvídka? Mně už není k ničemu, ale tobě může být,“ navrhl a natáhl k ní ruku s hračkou.

„Ale to nejde!“ odporovala její matka a holčička, která po medvídkovi už už sahala, je po matčiných slovech zase stáhla.

„Proč ne? Říkala jste, že nemá žádné hračky,“ podivil se Frederick.

„To ano, ale co za něj budete chtít? Nemám ani na pořádné jídlo. Včera jsem zaplatila nájem, nemám už ani vindru!“ vysvětlovala, aniž by svými slovy chtěla v cizím muži vyvolat soucit či od něj získat almužnu.

„Nechci za něj nic,“ uklidňoval ji Frederick. „Je to dárek a za ty se nic neplatí.“

„To tak úplně neplatí. O dětech se také říká, že jsou dárek, ale stojí hodně,“ kontrovala věcně mladá žena.

„Buďte za dceru ráda,“ řekl Frederick a nespouštěl z holčičky oči. Kulatý obličej měla ušmudlaný, ale ani ta trocha špíny nedokázala skrýt, že to bylo pěkné dítě a navzdory podmínkám, v jakých bylo nuceno žít, vypadalo i zdravě. Tvářičky měla buclaté a tělíčko nevyhublé. Tmavé vlásky končící těsně nad rameny byly rovné a pocuchané jako ty matčiny a rozpuštěné, v jednom pramenu byl zamotaný kousek uschlého bláta. Ano, mladá žena by měla být za takové dítě ráda. On by byl rozhodně rád. I za „pouhou“ dceru.

Frederick opatrně přiblížil ke stojící holčičce ruku, zajel jí do vlasů a z pramene stáhl bláto.

„To do vlasů nepatří,“ chvíli uschlý kousek podržel a pak ho zahodil. „Do vlasů patří jiné ozdoby.“

„Já žádné nemám,“ odvětila holčička prostě.

„Vlastně to není moje vlastní dcera,“ začala mladá žena. „Je to dcera mého bratra. Porodila ji jeho žena, ale nestačila se o ni postarat. Zemřela při porodu. A tak se starám já.“

„A kde je její otec?“ otázal se Frederick.

Mladá žena na něj upřela zrak a Frederick si přitom povšiml, že její oči jsou podobně velké a kulaté jako u holčičky, také byly zbarvené do šedivého odstínu, ale lemovaly je kratší řasy. To jim však neubíralo na jejich zajímavosti. „Odešel pro něco k jídlu, ale ještě se nevrátil.“

„Aha, a před jak dlouhou dobou odešel?“

„Před dvěma lety,“ odpověděla suše.

Frederick zůstal na mladou ženu zírat, ona pohledem neuhnula. „Ubohé dítě,“ hlesl a soucitně si malou holčičku prohlížel. „Ale má vás.“ Podal dívce medvídka. Ta se nejdříve podívala na tetu, kterou vždy oslovovala jako matku, i ji za ni považovala, jelikož jinou nepoznala ani neměla, a když ta konečně po jistém váhání souhlasně přikývla, holčička se široce usmála a medvídka přitiskla do náruče.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se a mazlila se se svojí první hračkou v životě.

„Ještě nemá jméno, tak bys mu měla nějaké vybrat,“ odpověděl Frederick.

„Jak se jmenujete vy?“ zvedla k němu šedivé oči, které rozhodně byly nezapomenutelné, nikoli jako snadno zapomenutelné (nebo odhalitelné) oči pana Mallowena.

„Moje jméno se pro medvídka nehodí,“ namítl Frederick.

„Tak jak se jmenujete?“ nedala se holčička.

„Frederick,“ přiznal.

Holčička se podívala na drobného medvídka, pro kterého bylo tohle jméno příliš dospělé. „Máte pravdu, nehodí se,“ řekla po chvíli. „Ale i tak je pěkné a hodí se k vám,“ zhodnotila a Frederick se málem začervenal, ale to bylo jistě tou zimou, jež mu obarvila tváře.

Frederick zamrkal a polkl. „Už vás nebudu zdržovat. Madam. Slečno.“ Oběma se uklonil a pomalou chůzí člověka, jenž už nikam ani k nikomu nespěchá, odešel.

Pokračování příště…

AKM