To brzké ráno, kdy ve světě zní jen tichý hlas přírody, zalila mlha. Byla hustá a bílá jako mléko a skryla vše, co by mohlo být lidskému oku viditelné.
Skryla i malou dívku krčící se u stromu a spící spánkem chudých, spánkem, do kterého pronikají všechny nesnáze, který trhá bída bez konce a ruší pocit hladu, co skučí v žaludku.
Dívka se zavrtěla, ale oči neotevřela. Mech jí nahrazoval měkký polštář, na kterém měla rozprostřené dlouhé vlasy, nakupené listí ji halilo jako huňatá deka.
Ráno se posunulo k hodině vstávání, avšak mlha se nehnula.
Dívka si vsunula ruce pod hlavu a nechala se pohladit studeným vzduchem, co během dne trochu zteplá.
Ráno se ospale probíralo a probírali se i lidé. Ti, co by chtěli spát, ale nemohli, staré kosti a zvyky jim to nedovolily. Ti, co by taky chtěli spát, ale museli vstávat, protože práce na ně čekala, i když oni by ji nejradši nechali utéct.
Dívka pomalu otevřela oči, jako by tušila, že z nich setřepe i tu trochu spánku. Byly bílé jako sníh, stejně jako její vlasy, a měly pohled zimy. Její kůže byla vrásčitá věkem, šedivá neživostí a suchá jako led.
Dívka vstala a zhluboka se nadechla, až se jí propadly tváře a rty stekly do kuličky. Všechna mlha se rázem rozplynula a vykoukly barvy podzimu.
Po dívce nezbyla stopa.
AKM
Krásná a inspirativní povídka.
Moc Vám děkuji za krásný komentář!
Úplně ten obraz před sebou vidím….
Velmi mě Vaše slova těší, děkuji!
Hezká povídka… úplně jsem cítila tu mlhu
Děkuji Vám moc!
Jsem ráda, že se líbila. 